Legenda odchází. Raboň junior dává cyklistice sbohem

Hned zkraje letošního roku přichází šokující novina - František Raboň mladší se v jednatřiceti letech rozhodl pověsit kolo na hřebík. Profesionální cyklista, který prošel prestižními světovými stájemi, oznámil svoje rozhodnutí na středeční tiskové konferenci v Praze.

Jel pětkrát Giro d'Italia, dvakrát slavnou Vuetu, jeho kariéra je protkaná mnoha úspěchy. Zvládl i složitý přechod ze silnice na horské kolo, s profesionální cyklistikou se však sympatický jezdec loučí.

Proč jste se rozhodl ukončit profesionální kariéru?
Sezona 2014 pro mě byla od začátku zlomová. Po nějakých čtrnácti, patnácti letech jsem přešel na horská kola, a působení v týmu Specialized Racing mě nadchlo, nejen co se zázemí v týmu týče. V 31 letech jsem dostal nový impuls, na silnici jsme měl určité zajeté, monotónní zvyky. Přes oboustrannou spokojenost mi novou smlouvu bohužel nenabídli, došlo totiž na škrtání finančních prostředků v týmu. Začal jsem jednat o návrat na silnici i s týmy na horských kolech, ale v podstatě z toho vzniklo to, že jsem se rozhodl kariéru ukončit.

Určitě jste dostal několik nabídek, žádná vás neoslnila?
Nabídky, které jsem dostal, mě neoslovily. Výzvou ani velikostí závodů, týmu, stejně tak co se týče finanční odměny. Naopak se začaly objevovat další možnosti nabídek z pokariérní sféry. Po dlouhém uvažování mi vyšlo, že po x letech s aktivní kariérou skončím.

Kam se tedy budou ubírat vaše kroky?
Všechno je pro mě teď nové, mám trošku strach ze změny. Mně se poštěstilo, že jsem ve školních letech získal profi smlouvu a nemusel jsem pracovat. Teď mě čeká velká změna, s některými značkami (česká firma Kalaš, která obléká závodníky), nebo Specialized, jsem se dohodl na ambasadorství. Nejdůležitější je, že jsem se stal dealerem firmy, kde se skloubí silnice i horská kola.

Pojďme se vrátit k uplynulé sezoně, přechod na horská kola musel být hodně složitý …
Nějaké zkušenosti jsem měl, v žákovských a katedských letech (13 -18 let) jsem jezdil na horských kolech. Jenže technika ve sportu jde strašně rychle dopředu. Horské kolo jsem během silniční kariéry často využíval na podzim na trénink, projet se v lese mě bavilo. Už mě unavovala silniční cyklistika, která se dostává na úroveň tenisu, kalendář je neskutečně nabitý. V posledních letech horské kolo zmizelo z mého tréninku, i proto jsem nabídku hodně zvažoval. Na silnici jsem si udělal jméno, hodně jsem se rozmýšlel, jestli přeskočit do jiné disciplíny, nabídka byla hodně bláznivá. Absolvoval jsem pár tréninků s Jardou Kulhavým (Olympijský vítěz, pozn. autora).

Hned v lednu jste závodil na prestižním závodě Cape Epic, to byl hodně ostrý start …
S týmovým kolegou, čtyřnásobným mistrem světa Christophem Sauserem jsme tam museli vyhrát. Trošku jsem se toho bál, ale po prvních testech vše probíhalo hladce. Na tři měsíce jsem se de facto přestěhoval do Afriky, hodně jsem se toho naučil.

Říkal jste, že jste museli zvítězit. Druhé místo je ale úspěch, souhlasíte?
Já druhé místo na Cape Epic považuji na úspěšnou misi.

V Jihoafrické republice se musí závodníci vypořádat i s řadou neobvyklých nástrah. Vy jste potkal jedovatého hada, jak na toto setkání dnes vzpomínáte?
Já hady moc nemusím, takže když jsme při jednom z tréninků potkali vztyčenou kobru, byl pro mě šok.

Zažil jste během kariéry i peprnější situaci?
Dnes na to vzpomínám spíš jako na určitý zážitek, i když adrenalin mi pořádně vystřelil (směje se).

Jak jste zvládal odloučení od rodiny?
Žena i teď dcerka jsou na cestování zvyklé, takže se mnou strávily v Africe tři týdny. Oproti silnici to zas takový rozdíl není. "Bikerská rodina" se mě hned ptala, kde mám své nejbližší, kdybych si vzal na silnici na soustředění rodinu, asi by všichni koukali ne moc nadšeně.

Dá se tedy tvrdit, že mezi bikery panují pohodovější vztahy?
To bych si nedovolil říct, se spoustu silničářemi mám super vztahy. Nicméně silniční tým má kolem osmdecáti členů, takže se mi běžně stávalo, že jsem s nějakým týmovým kolegou (třeba s Cavendishem) jel závod v lednu a pak až v srpnu. Na horských kolech jsou týmy mnohem užší, pořád se vidíte se stejnými lidmi.

Zmínil jste Cavendishe, kterému jste často dělal domestika …
Těch jmen bylo více, třeba také Greipel nebo Boonen. Když se na to podívám zpětně, tak jsem musel bohužel pomáhat. Na menších závodech jsem mohl jet sám na sebe.

Jaký je Mark Cavendish člověk?
Myslím, že se trošku změnil. U profíků jsme začínali oba v roce 2006, ve stáji T-Mobile byli jsme nejmladší, dávali nás spolu na pokoj. Byli jsme si hodně blízcí, ale po raketovém rozjezdu jeho kariéry změna nastala. Ono je to ale složité, když jedete třeba na Tour de France na start koridorem lidí, a nestihnete se všem podepsat, hned o vás média píší negativně.

Slyšel jsem, že vá Brit po jednom ze závodů obdaroval …
Je to tak (úsměv). Po největších závodech Cavendish odměňuje pomocníky, kteří na něj jedou. Obvykle jsou to luxusní hodinky. V té době však věděl, že jsem zařizoval byt a potřeboval jsem poradit s výběrem nové televize. Po závodu mi zazvonila dodací služba s obrovskou krabicí s tím, že je to dárek od Cavendishe.

Mrzí vás, že vám utekl nejslavnější závod světa?
Za osm let v profesionální cyklistice jsem jel pětkrát Giro a dvakrát Vueltu, ve 24 letech jsem měl k Tour de France blízko, byl jsem první náhradník. Nevyšlo to, ale tehdy jsem mával rukou, že to ještě přijde. Čím jsem byl starší, tím byla konkurence ve špičkových týmech silnější.

Závodil jste na silnici i na horském kole, dají se úspěchy srovnávat?
Je to složité. Cape Epic řadím hodně vysoko, ne nadarmo se přezdívá Tour de France na horském kole. Na druhou stranu na silnici jezdí jen profíci - dvě stě nejlepších závodníků planety. Horská kola se stávají hodně masovou záležitostí, což je dobře, nicméně na Cape Epic startuje kolem dvou tisíc bikerů, z toho drtivá většina amatérů. Stříbro však považuji za velký úspěch.

Co považujete za největší úspěch v kariéře?
Celkový triumf na závodě okolo Murcie v roce 2010. Tehdy jsem dostal od stáje volnou ruku na přípravu a dokázal jsem porazit top závodníky Bradleyho Wigginse, Lance Armstronga v jejich nejlepší formě.

Kolo jste pověsil na hřebík, jak často se jdete projet?
Od posledního závodu (Mistrovství české republiky) v září jsem na kole seděl asi pětkrát (směje se). V tomhle počasí člověk nemá ani chuť.

Martin Šiška