První fotbalové zkušenosti získávala jako malé děvče s partou kluků na pláccích mezi domy plzeňském sídliště na Košutce. „Mezi klukama to byla velká škola, mají úplně jiné fotbalové myšlení než my holky. Musím říci, že právě v sídlištních zápasech jsem se z fotbalové abecedy hodně naučila,“ říká štíhlá tmavovláska, kterou otec přivedl v devíti letech k trenérům dívčího fotbalu Zíbarovi a Hanžlovi do Rapidu Plzeň.
„Rapid byla moje srdeční záležitost. Věnovali se nám trenéři, kteří ženským fotbalem žili a dělali pro něj první poslední. Třeba Zdeněk Rada nebo Vladimír Bórik, který už bohužel není mezi námi. Ve čtrnácti letech mě vytáhl do prvoligového áčka žen,“ vrací se Lucie o patnáct let zpátky.
Když jí bylo šestnáct, ucházela se o ní pražská Sparta, doma měla pozvánku na sraz dorostenecké reprezentace. Pár dní před srazem ale zasáhl poprvé v životě Lucie krutý osud.
„Dostala jsem těžký astmatický záchvat a ortel lékařů zněl jasně – okamžitý zákaz fotbalu. Byla to pro mě tvrdá rána, s kterou jsem se nemohla srovnat,“ vypráví Lucie.
Bez fotbalu byla několik let, mezitím vystudovala střední zdravotní školu a nastoupila do Fakultní nemocnice v Plzni jako sestra na centrální operační sál. „Asi ve dvaceti za mnou přišly holky z druholigového Holoubkova, abych s nimi znovu začala hrát,“ říká.
Touha vrátit se k milovanému sportu, znovu si přetáhnout přes hlavu dres a obout kopačky byla tak silná, že Lucie vábení podlehla.
„Musela jsem se samozřejmě hlídat, na celý zápas to nebylo, ale byla jsem šťastná, že mohu zase hrát,“ líčí Lucka svůj návrat na fotbalové trávníky.
V Holoubkově ale ženský fotbal časem skončil a Lucie se svými spoluhráčkami přešla do Hrádku u Rokycan, kde působí dodnes.
„V Hrádku jsem maximálně spokojená, jsme tam jedna velká fotbalová rodina. Máme skvělou partu, stýkáme se i mimo fotbal. Holky z Hrádku bych za nic nevyměnila,“ prohlašuje.
Byly to její spoluhráčky, kdo jí přivolal pomoc, když ji znovu zasáhla krutá nemoc. Před dvěma lety jí krátce před tréninkem postihla mozková mrtvice. „Ochrnula jsem na pravou stranu, špatně jsem mluvila,“ vzpomíná. Jenže Lucie si milovaný fotbal nenechala vzít. Po půl roce začala lehce trénovat a po roce se vrátila na hřiště. „Musím se pochopitelně ještě více hlídat, nesmím hlavičkovat,“ říká. Letos přijala další výzvu – začala hrát futsal za Interobal a v roli kapitánky se chystá o víkendu na republikové finále. „Je to úplně jiný sport, rychlý a technický, což mi vyhovuje. Dík patří trenérům Tomáši Štverákovi a Michalu Holému za trpělivost, s jakou nás učí futsal. A Interobal nám vytváří skvělé podmínky. Třeba na finále nám klub koupil krásné nové růžové dresy,“ nezapře v sobě ženu Lucie Kupilíková.