Náhubky se na tužku nenasazují a zatím snad v české i veřejnoprávní televizi stále ještě je dost prostoru pro otevřené názory, které potom mohou být zveřejněny v novinách.

Novinář Petr Cibulka v televizním pořadu například několikrát prohlásil, že si naše polistopadové vlády a celá suita kolem vzaly za své priority a cíle za dost vysoké mzdy pečovat o blaho občanů České republiky, je to však zločinecké panoptikum, které pečuje jen o své vlastní blaho. Může být tohle v tištěné podobě zveřejněno v novinách? Anebo v pořadu „politická střelnice“ Zuzany Bubílkové zaznělo, že naše vládnoucí parta a její zpřízněnci se řídí heslem „krade proti nám, kdo nekrade s námi“ a kdyby prý se například mávnutím kouzelné hůlky změnili na psy, byla by to vzácná rasa “čistokrevný podvraťák“.

Já i moji spoluobčané se domníváme, že prací novinářů a jejich posláním je mj. i odhalovat lumpárny a seznamovat s nimi veřejnost. Třeba o pozemcích na Karlovarsku rozkradených státní úřednicí na magistrátu nebo o rozkradených fondech Rybářského svazu v řádech milionů, což řeší plzeňský soud. Lotrů prý je za tím více a fondy fuč.

Možná se můžeme těšit na další podobné lahůdky, které zatím média dávkují po kapkách, aby občané, kteří všechny tyhle podobné všivárny sponzorují ze svých kapes, neutrpěli společenský šok. Vždyť totiž takhle se krade už dvacet let a pak nemá být „světová krize“. Možná nás čekají napínavé mediální zážitky, jak polezeme z krize ven. „Oni“ totiž sobě neuberou ani náhodou, a „nám“ už nic neseberou.

Ale vždyť se kradlo i za totáče – namítne leckdo. Ano, kradlo, ale když někoho přistihli, jak prochází vrátnicí s ukradeným pilníkem v tašce, čekal ho vyhazov. Dnes při troše odvahy, štěstí a přízně nahoře můžeš beztrestně ukradnout najednou, případně postupně rozkrást rovnou celou fabriku – v tom je ten rozdíl. Tak fanděme novinářům za odvahu, ať si můžeme na otázku jednoho čtenáře zveřejněnou v Plzeňském deníku „Lidi, v čem to žijeme?“ jednou větou, možná i jen jedním slovem, odpovědět.

Jana Tichá