Řeč – jazyk je živým citlivým organismem a obrazem kultury. Vzniká svobodně, přirozeně, spontánně i emotivně a nelze jej vytvořit jen racionálně. To se ukázalo, když byl vědecky vytvořen logický jazyk esperanto, jež měl být univerzálním celosvětovým jazykem. Lidé jej však nepřijali a zůstalo mrtvým jazykem.
V celém světě se rozšířilo užívání angličtiny. Její častější užívání je podporováno také tím, že programy pro počítače jsou převážně v angličtině. Elektronická komunikace se zahraničím vyžaduje mít program v jednotlivých jazycích s příslušnými různými diakritickými znaménky. Angličtina nemá jako jediný evropský jazyk diakritická znaménka, a je proto pro tuto komunikaci výhodná.
Když se elektronicky posílá český text prostřednictvím SMS nebo e-mailem do zahraničí, tak diakritická znaménka prostě vynecháme, aby text nebyl zkomolený. Kdo koresponduje častěji v angličtině, přestává již používat diakritická znaménka i v českém textu. Dokonce je kontrolní program pro pravopis v „cestine“, tj. bez háčků, čárek i kroužků.
Tato „cestina“ je navíc účelová, stručná, studená, technologická. Bude mít vliv i na češtinu, nebo dokonce na myšlení lidí? Jazyk a lidé se vzájemně ovlivňují. Lidé udrželi češtinu jako živý jazyk i v písních, přestože dlouhá období nebyla úředním jazykem. Karel Hašler napsal sentimentální slova o české písničce: „…jestli nám pomine, všechno s ní zahyne, potom už nebudem žít…“ To může platit i o češtině. Pěstujme její krásu, aby se slova nezměnila na elektronické: „…ta nase cestina byla tak hezka, tak hezka, jestli nam zahyne…“
Zdeněk Vostracký