V Americe umění fandí, říká Tereza Rays, zpěvačka z Plzně, pro niž napsal píseň Ivan Král

Vycházející hvězda naší funkrockové scény Electric Lady se však v posledních dnech raduje ještě z něčeho dalšího. Povedlo se jí dotočit klip k písni A Part Of My Heart, kterou pro ni v loňském roce napsal legendární a nestárnoucí český hudebník a skladatel Ivan Král.

Jak ses dostala k Ivanu Královi?
Domluvil to můj někdejší manažer, který zastupuje i Ivana Krále. Oslovil Ivana, zda by pro Electric Lady nenapsal píseň. Ivan následně poslal formu písně a s baskytaristou Markem Cábou jsme píseň doupravovali, co se týče akordů, refrénu, sloky, intra a bylo to na světě. K písni jsem pak napsala text a nazvala jsem ji A Part Of My Heart (Část mého srdce, pozn. red).

O čem ten song je?
Je to takzvaný breakup song nebo-li píseň o rozchodu. Bylo to ze života a zrovna aktuální, tak jsem ten svůj smutek dala do písničky.

Píseň je poprocková. Není to pro tebe, jako skladatelku funky muziky, poměrně netradiční záležitost?
To každopádně. Je to vlastně takový střední proud, ale cítím se v tom dobře. Zní to dobře.

Nedávno jste dotočili klip. Jaká to byla práce a jak jsi spokojená s výsledkem?
Za prvé musím říct, že jsme zkusili vybrat peníze pomocí crowdfundingu na internetu (způsob, jak získat peníze na zajímavý autorský projekt či produkt, pozn. red.), cílová částka byla 40 tisíc korun, a to se povedlo vybrat. Byla jsem překvapená, kolik fanoušků přispělo, peníze nám zaslal dokonce i jeden fanoušek z Itálie.  Klip jsme točili se Zbyňkem Kuncem, což je profesionál v oboru, točil klipy třeba i Support Lesbiens, natáčel Anastaciu v Praze a mnohé další. Byla to příjemná spolupráce a s výsledkem jsem spokojená. Fanoušci klip brzy najdou na internetu.

Pojďme se od projektu Electric Lady podívat na tvé úplné začátky. Jak ses vlastně dostala k muzice?
Je to legrace. Zrovna nedávno jsem měla oslavu svých třicátin a navštívila mě i kamarádka z dětství. Když nám bylo asi patnáct, tak ona dostala elektrickou kytaru a mě ten nástroj od první chvíle naprosto fascinoval. Dělaly jsme tehdy takové experimenty, zkoušely jsme dávat dohromady nějaké akordy, vymýšlely texty, byla to legrace. Tehdy jsem přišla domů a chtěla jsem po tátovi, aby mi taky koupil elektrickou kytaru. On nebyl proti, sám měl doma španělku, řekl mi ale, že nejdřív budu hrát na tu španělku, a když mi to vydrží, koupí mi elektriku. Mně to vydrželo, asi rok jsem pilně hrála a tu elektriku jsem nakonec dostala!

A tehdy ses začala věnovat hudbě naplno?
Vlastně ano. V 17 letech jsem účinkovala už ve třech kapelách. Začínala jsem tak, že jsem hrála jenom sóla, akordům jsem totiž vůbec nerozuměla, ale už tomu rozumět začínám, rychle se učím. (smích)

Jak se jmenovala vůbec první skupina?
PZSK odmocnina ze tří. To PZSK znamená: pokleslá zábavová skupina. Hráli jsme třeba 60 převzatých písniček od všeho možného. Pro mě to byla taková škola, dodnes jsem vděčná, že mě vzali. Moje první větší zkušenost s kapelou.

Tehdy už jsi zpívala?
Ne, vůbec. Až o něco později. Mám moc ráda Jimiho Hendrixe, a kromě toho, že jsem si jeho písničky chtěla zahrát, chtěla jsem si také zpívat jeho krásné texty a melodie. Takže jsem to zkoušela a snažila jsem se tak dlouho, až se to nějak povedlo. Jak by Hendrix řekl: Juchú, už mi to zpívá. Tak u mě to bylo přesně také tak, prostě se to stalo. Myslím, že to bylo asi tak deset let zpátky, moje první autorská kapela The Strain. Pak jsem měla ještě skupinu Fairy Tales And Dirty Nails of Jimy Hendrix a různé další projekty v Praze.

Mnohým Plzeňanům je známý projekt Rubiano, který vznikl v roce 2008 a kde jsi byla frontmankou. Můžeš přiblížit tuto éru? Jak na ni vzpomínáš?
Projekt Rubiano byl úplně jiný než ty ostatní. Už to začalo být trošku profesionální. Skupina vlastně vznikla tak, že jsem si najala ty nejlepší muzikanty, od kterých jsem dostala nabídku a prostě jsem s nimi šla do studia. Projekt vznikl také zásluhou majitele nahrávacího studia ExAvik Pavla Broma, se kterým jsme se pak při práci velice sblížili. To on mi řekl, že mám talent a musím založit kapelu. A povedlo se. Díky Pavlovi, který mě vzal pod svá ochranná křídla, jsem se také dostala do Plzně, kde jsem se usadila. Do té doby jsem bydlela v Praze, ale přiznám se, že domov jsem vlastně neměla tak trochu nikde. Bylo to šílené i riskantní ale nové a tvůrčí. Pamatuji si na den, kdy jsem tu desku poprvé držela v ruce. Hustě pršelo a ve mně se mísil pocit prázdnoty s pocitem naplnění. Na jednu stranu jsem si říkala, že se nemám kam vrátit, na stranu druhou jsem mlčky promlouvala k nebesům, že teď jsem konečně šťastná! 

Zdroj: Deník / Vejvodová MiroslavaRubiano ale v roce 2012 skončilo. Proč?
Postupem času mě ta kapela přestala naplňovat, co se týče žánru, náš bubeník měl nehodu, také jsme měli jet do Německa, což nedopadlo, a já jsem do toho měla ještě problémy s hlasem. Bylo to víc okolností dohromady.

A pak vznikl nový projekt Electric Lady?
Vlastně ano. I když mezitím jsem si ještě na tři měsíce odskočila do Ameriky. (smích)

Sama?
Ne. Odletěla jsme tam s kamarádkou a skvělou hudebnicí Mirkou Novak. Řekla bych, že nám tehdy oběma došla pára, jak se tak říká, a potřebovaly jsme nový impuls do další tvorby. Potkat nějaké nové hudebníky, poznat jiné žánry.

Takže to nebyla dlouhodobě plánovaná akce?
Ne. Prostě jsme to tady zabalily a odjely.

Co peníze, kontakty atd?
To jsme neřešily, Amerika je v tomhle úplně jiný svět. Tam jedeš, neznáš nikoho, ale máš všechno. Bydlíš, hraješ. Prostě svět snů. I bez peněz. S Mirkou jsme každá měly v kapse asi pět tisíc korun.

Na start?
Co na start. Na celé tři měsíce, protože tak dlouho jsme tam chtěly být. My jsme byly připravené na to, že si budeme vydelávat hudbou, takže to, že jsme měly málo peněz, byla i jistá motivace.  Nejdřív jsme bydlely v New Yorku, ale po několika dnech jsme odletěly do New Orleans. Mirka tam znala nějaké lidi a u nich jsme zůstaly měsíc. Já jsem si pak našla bydlení u jednoho muzikanta ve zkušebně a Mirka bydlela u nějakých jazzmanů. Před odletem jsme se ale zase sešly a bydlely jsme spolu.

Vyšel plán živit se muzikou?
Ano. Tři měsíce jsme opravdu denně hrály na ulici. Prvních čtrnáct dní jsme se spíš rozhlížely, vytipovávaly místa a pak jsme si tím začaly normálně vydělávat. Na jídlo, pití, zábavu a čas od času i nějaký výlet. Dokonce jsme si mohly dovolit koupit si hudební nástroje, kolo, koloběžku, skateboard nebo telefon. To by v Česku byla utopie. (smích)

Lze srovnávat pouliční umění v Americe s tím, co máme tady?
Bohužel moc ne. My jsme v tom-hle silně negramotní. Mají opravdu velké cítění k umění na rozdíl od nás. Je mi z toho smutno.

Jaký byl návrat ze země snů zpátky do Čech?
Totální šok. Začala jsem si hodně všímat myšlení lidí. Často jsou hodně uzavření, nepřející a nechtějí přijímat něco nového či jiného. Lidem tu zkrátka chybí pozitivní přístup. Z Ameriky si vzpomínám třeba na tohle: Jela jsem po ulici na skejtu, měla jsem na zádech kytaru a za mnou volal nějaký člověk: Ahoj, Electric Lady, znám tě, kde budeš dnes hrát? No a já zakřičela třeba Johnson square (square: náměstí, pozn. red.) a on tam pak opravdu přišel a hodil nám třeba 20 dolarů. Ke konci jsem se tam dostala k jednomu skvělému basákovi, se kterým jsem si taky párkrát zahrála. Jednou nás takhle odchytil jeden kluk, že za ním přijedou jeho kamarádi sportovci a jestli jim nezahrajeme. Ve dvě odpoledne jsme čekali na sjednaném místě, oni opravdu přijeli, zahráli jsme, trvalo to asi tak půl minuty, oni zaklapli dveře od domu a každý jsme dostali 50 dolarů na ruku. A bylo vyděláno.

Máš chuť se tam vrátit?
Strašně moc. Pracuji na tom, abych dostala artistické vízum. Ráda bych tam jela. Už by to ale nebylo takhle na blind, teď už i vím, které muzikanty bych oslovila.

Co se dělo po návratu z USA?
Týden poté jsme s Electric Lady odjeli na soutěž Blues Aperitiv do Šumperka. Zkoušku jsme měli v autě a tu soutěž jsme vyhráli, to bylo super.

Projekt Electric Lady se tedy rozjel naplno.
Je to tak. Často říkám, že kapela Electric Lady byla založena v roce 2013 vznikem singlu Storm, který se dostal nejen na české Óčko, ale i na MTV. Electric Lady má dvě desky. Single z roku 2013 a debutovou desku Electrical z roku 2015. Tu jsem odjela natáčet na základě pozvání bubeníka Kirka Covingtona do Texasu. V Čechách jsem pak hudební materiál dotočila i vydala.

Jak si skupina stojí dnes?
Letos vychází dva singly a skupina je v soutěži Líheň. Uvidíme, jak to dopadne. Kapela má na to, aby vyhrála.