„Tato plzeňská výstava je jakousi rekonstrukcí výstavy z roku 1966, kdy studenti pražské AVU Rachlík, Jedlička a Kotyza vystavovali svá díla v jednom prázdném bytě v Praze na Újezdě. K této improvizované výstavě neexistovala žádná dokumentace," říká kurátor současné výstavy profesor Vojtěch Lahoda, ředitel Ústavu dějin umění Akademie věd ČR.

„Často jsme si volali, vzpomínali, které obrazy byly tehdy na výstavě k vidění, a pak zjišťovali, kde jsou dnes," vzpomíná Jan Jedlička a jeho dva kolegové dodávají, že některé obrazy a kresby dohledali v rodině či u přátel, mnohé z děl pak patří do sbírek několika českých galerií, odkud také na výstavu byla zapůjčena. „V šedesátých letech minulého století vládl tvrdý socialismus, byla to doba plná paradoxů a tito tři výtvarníci ji svým svébytným uměleckým projevem zachytili; dotkli se její zvrácené reality," vysvětluje Vojtěch Lahoda a připomíná, že plzeňská výstava vlastně přináší ukázku dobové nálady mladé umělecké generace 60. let.

Za pozornost na plzeňské výstavě jistě stojí např. série kreseb Jana Jedličky, z níž jsou patrné inspirace německým expresionistickým filmem a která zachycuje socialistické bezčasí, nebo obraz Vladivoje Kotyzy s názvem Dřevorubci z roku 1964, který byl v tehdejším dobovém kontextu chápán jako provokace vztažená k oficiálnímu socialistickému umění a kvůli němuž se s Kotyzou rozešel jeho tehdejší profesor na AVU Antonín Pelc. A obraz Mikuláše Rachlíka Vražda v Třebáni z roku 1963 zase dokládá, jak tvůrce vnímal tragikomedii tehdejší společnosti. „Všichni tři jsou dodnes umělecky aktivní, takže část výstavy mapuje vývoj jejich tvorby až do současnosti," upozorňuje Vojtěch Lahoda.

Mikuláš Rachlík se v roce 1968 vypravil se skupinou studentů FAMU na zájezd do Itálie a už v této zemi zůstal. Dnes žije a pracuje ve Vejanu poblíž Říma. „Já dostal v roce 1969 povolávací rozkaz na východní Slovensko. Bylo to chvíli poté, co se upálil Jan Palach, a já v této rozjitřené době na vojnu nastoupit nechtěl, bál jsem se, že by mě mohli nasadit proti těm, kteří s Palachem sympatizovali, a tak jsem emigroval. Byl jsem odsouzen za dezerci," vzpomíná Jan Jedlička, který žije a pracuje ve Švýcarsku, Itálii a od roku 1990 také v Praze. Vladivoj Kotyza, pražský rodák, se po dokončení studia a skončení vojenské služby v Milovicích usadil v Plzni, kde tvoří a také vyučuje na Fakultě umění a designu ZČU. „Já nejsem typ cestovatele, v cizině jsem byl asi jen dvakrát a dalo mi hodně práce, abych se přinutil tam vyjet. Víc se mi líbí dojít si pěšky z centra Plzně třeba do Bukovce," říká Vladivoj Kotyza.