VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Tomáš Juřička: Můj táta byl pro mne hrdina

Praha/Plzeň – Staří známí se vrátili a jsme moc zvědaví, jak se jim daří. To je jistě pocit, s nímž každý pátek usedá k televizním obrazovkám více než milion diváků, kteří chtějí zhlédnout druhou sérii seriálu Sanitka.

9.10.2013
SDÍLEJ:

Tomáš Juřička (vlevo) ve druhé sérii Sanitky s představitelem hlavní role Jaromírem Hanzlíkem, který hraje lékaře Vojtěcha JanderuFoto: Pavla Černá

Tomáš Juřička
Narodil se v roce 1960 v Jihlavě, kde měli rodiče angažmá.
Maminkou je herečka Marie Grafnetterová, tatínkem rozhlasový režisér, novinář a později disident František Juřička, sestrou je herečka Lucie Juřičková.
Tomáš Juřička absolvoval pražskou konzervatoř.
Už v sedmdesátých letech se stal oblíbeným představitelem nejistých hledajících mladíků. Dnes se věnuje především dabingu. Je držitelem Ceny Františka Filipovského za nejlepší mužský herecký výkon v dabingu.
Je ženatý, má tři dcery.

Zajímavé osudy však nenabízí pouze televizní postavy, ale také jejich představitelé. Vždyť Tomáš Juřička během těch třiceti let přešel z rolí nesmělých mladíků do rolí velkých akčních černochů a navíc je díky svým rodičům stále tak trochu spojen s Plzní…

I když jste se v v tomto městě nenarodil, prožil jste v ní své dětství.
V Plzni jsem chodil do mateřské školy a na základní jazykovou školu v sadech 5. května. V osmi letech jsem poprvé stál na jevišti v Domě dětí, který se posléze stal Domem pionýrů. Debutoval jsem rolí Vilímka v Babičce Boženy Němcové. Naši dětskou činoherní skupinu vedla Jana Klatovská spolu s herci z plzeňského divadla. Vzpomínám, jak mě hraní moc bavilo. Jezdili jsme po celém Západočeském kraji a hráli pro školáky, což mimo jiné znamenalo, že já se mohu z vyučování ´ulejt´. Prostě paráda…

František Juřička (1928 – 2012) byl výraznou plzeňskou osobností a tatínkem TomášeVáš tatínek František Juřička byl známou a významnou plzeňskou osobností. V roce 1968 řídil svobodné a ostře protiokupační vysílání Českého rozhlasu Plzeň. Šířil také Vaculíkovu výzvu Dva tisíce slov. Za svůj postoj byl perzekuován a 18 měsíců vězněn. Jak na tatínka a toto období vzpomínáte vy?
Táta byl pro mne hrdina. Celou situaci kolem něj jsem vnímal jako dobrodružství, které nikoho v mém okolí nepotkalo. Pravda je, že toto dobrodružství skončilo kriminálem, což už tak veselé nebylo. Musím však říct, že k mámě, která tehdy hrála v plzeňské operetě, se kolegové i vedení divadla chovali neuvěřitelně pěkně a všem nám pomáhali, jak mohli. Hrával jsem v té době dětské roličky v takřka každé druhé operetě, tím nám vlastně divadlo pomáhalo i finančně, protože za hraní jsem dostával gáži i já.

Pro herecké povolání jste se vlastně musel rozhodnout hodně brzo, nejpozději ve čtrnácti letech, protože po základní škole jste nastoupil na Státní konzervatoř v Praze.
Že to na konzervatoř alespoň zkusím, vycházelo z tradic rodiny. Maminka v operetě, tatínek bývalý divadelník, momentálně činný v rozhlase, i když v době mého rozhodování už byl odklizen v cihelně jako topič. No a já od dětství na jevišti… Napadlo by vás v mé situaci něco jiného?

Asi ne, ale byl jste syn disidenta. Bylo obtížné se na školu v sedmdesátých letech minulého století dostat?
To nebylo těžké, to bylo nemožné a absurdní. Ke zkouškám jsem šel s tím, že se aspoň mrknu, jak to na takové škole vypadá. Možná proto jsem byl poměrně klidný a bez trémy. Že to dopadlo, jak to dopadlo, byl tehdy zázrak, který nikdo nechápal. Však s tátou taky na základě tohoto skutku přerušil jeden bývalý spoluvězeň kontakty s odůvodněním, že pro Ně táta ´musel dělat´. Po revoluci se jméno tohoto pána vyskytlo několikrát v Cibulkových seznamech. Legrační, viďte?

A byla legrace v normalizačních letech také na konzervatoři?
Konzervatoř v době normalizace – to byl ráj, kde si člověk pomalu nevšiml, co se děje okolo. Profesory jsme na rozdíl od všech ostatních škol oslovovali ´pane´ a ´paní´. Kantoři jak teoretických předmětů, tak zejména těch odborných byli vynikající. Vždyť v té době tam působili lidé jako Radovan Lukavský, kterého jsem měl na herectví čtyři roky, Zdenička Kratochvílová, Jaroslava Adamová, Pavel Šmok nebo režisér Václav Hudeček, pod jehož vedením jsem absolvoval, a celá řada dalších vynikajících uměleckých osobností těch let. Pod křídly to měl jako šéf Jiří Vala, který pro herecké oddělení doslova dýchal za vydatné podpory své zástupkyně Věry Kubátové.

Vy jste se jako herec velmi brzy prosadil v televizi. Debutoval jste před kamerou už v patnácti letech a záhy jste se stal jistým prototypem tápajících nejistých mladíků a byl jste obsazován do mnoha televizních inscenací i seriálů – slavné například byly Zkoušky z dospělosti. Co na váš úspěch a vaše role říkal tatínek s maminkou, vždyť oba byli vlastně herci…
Rodiče byli rádi, že se mi začíná dařit, to víte, rodiče. Táta mě přesto neustále nabádal, abych se hlavně držel divadla, to že je základem herecké profese. Televizní popularitu, kterou jsem v té době utrpěl, snášel ale trochu obtížně: „Strčíš hubu třikrát do televize a zná tě celá republika. Je to známkou nějakých hereckých kvalit?"

A teď uděláme ostrý střih. Z nejistých českých mladíků jste přešel do rolí velkých neohrožených černochů. V devadesátých letech jste se začal intenzivně věnovat dabingu a vaším hlasem v českých kinech i televizích mluví např. Samuel L. Jackson, Denzel Washington, Will Smith, Chris Tucker, či Eddie Murphy…
No jó, ale v dabingu není na jednoho vidět. To se to dabujou černoši, když si český hlas divák ve většině případů s obličejem nespojí. A nezapomeňte, že jsem se v té době objevoval pouze v reprízách starých věcí, takže mě už vlastně nikdo neznal. A když oddělíte hlas od vizáže a dvacet let pilně kouříte, to by v tom byl čert, abyste nepřišla ke kvalitnímu chrapláku. Dnes už nekouřím, ale je to tam asi jednou provždy.

A jak se v těchto rolích cítíte?
Jako ryba ve vodě. Oni ti excentričtí černoši jsou velmi zábavní.

Dívala jsem se na internetu na seznamy vámi namluvených rolí a ty jsou téměř nekonečné. Neztrácíte se v nich?
Doufám, že se mi daří se postavě originálu tu více, tu méně přiblížit. Dabing je vlastně služba kolegovi v zahraničí. Snažíme se, aby mu český divák rozuměl. Ne vždy se trefíte přesně do naturelu postavy, ale někdy to zase vyjde tak, že vám toho kterého herce přišijí natrvalo.

Velkou popularitu vám v osmdesátých letech minulého století přinesl seriál Sanitka, v němž jste hrál Jaroslava Janderu, mladšího bratra hlavního hrdiny Vojtěcha Jandery, do níž byl obsazen Jaromír Hanzlík. Přál jste si hodně se do této role po téměř třiceti letech vrátit?
Přál jsem si vrátit se před kameru. O Sanitce 2 se mluvilo více jak deset let. Nevěřil jsem tomu, říkal jsem si, že na to nikdo nedá peníze. Kdyby nebylo tohoto pokračování, nevím, nevím, jestli bych se před kameru ještě někdy podíval. Takhle jsem měl po třiceti letech možnost a jsem sám zvědav, co bude dál.

Tomáš Juřička (vlevo) při natáčení první série seriálu Sanitka na počátku osmdesátých let minulého století. Zcela vpravo je Jiří Adamec, který první sérii Sanitky režíroval

Cítil jste rozdíl mezi režií Jiřího Adamce a Filipa Renče?
Rozdíl je obrovský zejména v technice, která se dostala do dimenzí, o nichž se nikomu před třiceti lety ani nesnilo. Rozdíl v práci obou režisérů pro mne nebyl nijak zřejmý. Na place jsou oba zkušení profesionálové, oba umějí pracovat s hercem, vědí, jak z něj dostat svou představu a oba shodně umějí s hercem diskutovat, pokud ten má na danou situaci odlišný názor. Co se týče práce ve střižnách a celkové postprodukci, to nejsem kompetentní posuzovat.

A můžete divákům alespoň naznačit, jaký je po třiceti letech Jaroslav Jandera, který v první sérii Sanitky studoval hru na housle?
Jak už diváci viděli, Jarda zůstal nakonec věrný hudbě. Má starosti, proti nimž jsou ty z období zrání pouhou selankou. Je však dospělý, a řeší je tedy dospěle. Svému bratru se dokáže i postavit a je mu rozhodně rovnocennějším partnerem, než tomu bylo ve starých dílech.

Nežijete jen hraním a dabingem. Jste otcem tří dcer. Prozradíte, jestli se spíše ´potatily´ nebo ´pomamily´. Vaše žena se zabývá přírodními vědami, i když sama pochází z herecké rodiny. Tíhnou spíše k umění či k vědě?
Ta nejstarší studuje pedagogickou fakultu. Momentálně však je doma s ročním Tobíkem, nastoupí ke studiu až za rok. Prostřední se vrhla na dějiny umění a ta nejmladší je v tercii hudebního gymnázia v Praze na Žižkově. K divadlu se tedy žádná nežene, ale neříkejme hop…

Autor: Hana Josefová

9.10.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.

Dvě problémové školy v kraji

Policejní vyšetřovatelé na místě vraždy v Plzni na Roudné
AKTUALIZOVÁNO
9

Po brutální vraždě bezdomovce na Roudné zůstala ve stanu kaluž krve

Ráj gladiol. Jaroslava má na zahradě přes 200 druhů

Žinkovy - Kdybyste teď navštívili Jaroslavu Rybákovou v Žinkovech, stoprocentně od ní dostanete krásnou kytici gladiol.

Na Mži vyplul i prezident s ochrankou

Plzeň – Černý superb s pražskou poznávací značkou si razí cestu přes množství diváků. Uvnitř automobilu sedí pan prezident se svou ochrankou.

Jak reklamovat koupený dům či byt

Koupili jste si vysněný byt nebo dům a máte pocit, že je dokonalý? Prvotní nadšení z dobré koupě mohou však zanedlouho vystřídat starosti s vadami, které se projeví až po čase. Víte, jaká práva v takovém případě máte? A jak nejlépe postupovat, abyste o ně nepřišli?

A zase ten Bakoš. Tentokrát sestřelil Jihlavu

Plzeň – Viktoria Plzeň vyhrála 2:1 v Jihlavě gólem z 92. minuty.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení