VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Nalétávat na hranu budu vždy

Plzeň – V rámci Divadelního léta pod plzeňským nebem letos proběhlo uvedení nové hry V nouzi poznáš přítele s podtitulem historická satira na současnou frašku.

29.7.2012
SDÍLEJ:

Vilém DubničkaFoto: DENÍK/Vlastimil Leška

Nejen o ní jsme si povídali s jejím režisérem a také hercem a textařem, Vilémem Dubničkou.

Česká premiéra zmíněné hry je trochu jiný šálek kávy než ty předchozí, nemyslíte?
Ano. Hrou V nouzi poznáš přítele jsme se dost odklonili od „tutovek", které divákům nabízí zaručenou zábavu. Samozřejmě jsme se od ní nechtěli a nemohli vzdálit úplně, divadlo pod širým nebem ani letní večery s nevyzpytatelností počasí nejsou určeny moc náročným tématům.

Hra ale náročnější publikum vyžaduje. Byli diváci na politickou satiru připravení?
Ne všichni a ne zcela. Někteří nechtějí o problémech slyšet, nejsou ochotní se zabývat konotacemi na současnou společnost. Jiní zase přišli za zábavou, očekávali něco jiného, vždyť byli i na něco jiného zvyklí.

Myslím, že text vyžaduje také informovaného diváka. Při větě „i tu druhou věž na kostele vám třeba postavíme" mě překvapilo, jak málo lidí se zasmálo.
To souvisí i s tou zaskočeností diváků, kteří přišli za něčím jiným. Nutno také dodat, že náš festival často navštěvují diváci, kteří jinak do divadla nechodí. Tahle hra je zatím nejkontroverznější z těch dosud uvedených. Máme kladné i záporné ohlasy. Jsou lidé, kteří jsou nadšení, těší je, že se strefujeme do současných politických i společenských přesahů. Ty záporné mě samozřejmě mrzí. Poučím se z toho.

To znamená, že už takhle znovu nezariskujete?
Tak to ne. Riskovat budu vždycky. Každá tvorba je riskantní. Mým záměrem bylo něco zábavnou formou sdělit. Rád bych v tom pokračoval. Líbilo by se mi každý rok střídat čistě zábavnou hru a hru s nějakým vážnějším, sdělným tématem, které by ale také nechyběla vtipnost.

Jak jste hru V nouzi poznáš přítele objevili?
Nikdy jsem nechtěl jít cestou komerčních komedií bez hlubšího obsahu. Hledal jsem vysokou kvalitu spíše tragikomicky laděných inscenací. Divadlo téměř okamžitě reaguje na dění okolo nás živým uměním, což je od samého vzniku jeho hlavním principem. Spojili jsme se proto s dramaturgyní Martou Ljubkovou a hledali jsme hru, která by co nejvýstižněji odrážela situaci v naší zemi. Našli jsme fragment hry Pramen života aneb V nouzi poznáš přítele. Hru jsme ze základní kostry a dochovaných útržků zrekonstruovali.

Nouze už má letošní derniéru za sebou, probíhají představení Marné lásky snahy, kde už nefigurujete jako režisér, nýbrž jako herec. Co je během divadelního léta náročnější?
Jednoznačně režírovat. Jako herec se už nemusím starat o to, zda se představení zruší kvůli počasí, že se bude muset nahrazovat či vracet vstupné. Režisér je navíc takový solitér, hru sleduje v pozadí, sám, s myšlenkami na to, zda si to herci užívají a jestli diváky baví. Neprožívá tu katarzi, když je představení u konce. Naproti tomu jako herec se cítím svobodnější, jsem více součástí kolektivu – s ostatními herci na jedné lodi. Zodpovědnost mám jen za svoji roli, potažmo za jeden konkrétní večer. Hraní je velký psychický odpočinek.

Jste umělecký vedoucí festivalu, to zřejmě také přináší nějaký tlak.
Jistě. Divadelní léto je moje dítě, můj projekt. Tím nemyslím, že jsem v tom sám, ale že jsem v tom emocionálně zaangažovaný. Kdybych jen režíroval, asi bych nebyl přítomen na každém představení. Takhle nechybím nikdy, sleduji diváky, počasí, herce, přemýšlím, co zlepšit, co udělat jinak.

Herci. Hrají pokaždé jinak?
I u nich to závisí třeba na tom počasí, mohli hrát nerušeně, až když nebyly ty velké průtrže. Navíc při prvním, druhém představení nemají ještě potřebnou jistotu, neznají reakce diváků. Nevědí, jak to funguje. Během prvních tří představení to zjistí, dovolí si nějaké improvizace, zablbnou si, pak mají pocit, že to přehnali a vrátí ten herecký projev zpátky. Takže představení je pak každé jiné i proto.

Třetí repríza se konala v Plasích, povedla se?
V Plasích se hrálo opět jinak, v uzavřenějším prostoru než v Plzni, navíc uvnitř, takže to bylo intimnější, divadelnější. Přišlo na nás zhruba sto lidí, což je prý na tamní poměry hodně.

Kromě divadla působíte také v duu Dubnička Lahoda. O co jde?
Zdeňka Lahodu jsem potkal někdy v roce 2006, kdy také začala naše dílčí spolupráce. Nejprve to byly texty v písních pro mužské vokální kvinteto Hlasoplet. Z toho vyústilo několik písniček pro děti, ale opravdu společně jsme spolu začali pracovat až začátkem roku 2010, kdy jsme z těch dětských písní sestavili pořad pro školy a s ostatními začali společně vystupovat i před dospělým publikem.

Co dětem hrajete?
Písničky, které skládáme sami. Já texty, Zdeněk hudbu, doplňujeme se výborně. Ale pořad není jen o tom, že dětem zazpíváme. Seznamujeme je s tím, jak vůbec taková píseň vzniká, jak se pracuje s melodií, obsahem. Dnešním písním totiž někdy obojí chybí, takže naše koncerty jsou vlastně jakousi ukázkou toho, jak písnička vzniká, pokud se teda obsahem zabývá.

Před pár lety jsem viděla vystoupení stepařské skupiny, kde jste vystupoval. Stíháte i step?
Tak na ten v současnosti čas nemám. A moc mi chybí.

Působíte také v rámci projektu Evropské hlavní město kultury 2015…
Byl jsem u toho, když jsme pro Plzeň titul vyhráli, a ať už se s ním stane cokoliv, budu na to hrdý. Je pravda, že od té euforie a party nadšenců se projekt hodně institucionalizoval, což je mému stylu práce vzdálenější, ale je to velký evropský projekt, a tak vyžaduje i určitou strukturu, čas a strategii. Přináší něco nového, mění pohled na zaběhnuté věci. Strach z neznámých věcí je lidské psychice přirozený, a tak EHMK vzbuzuje automaticky i spoustu negativních reakcí. Mám za to, že člověk je na světě, aby tvořil, a tak se pokouším i v tomhle projektu spolutvořit novou tvář plzeňské kultury.

Kromě toho všeho ještě občas moderujete, nemáte pocit, že máte na bedrech příliš?
To moderování je jen taková z nouze ctnost. Pro mě je tvorba svatá, nedokážu jen tak sedět a nic nedělat. Chodím trochu s kůží na trh, ale asi už jsem prostě takový, kamarád mi říká, že jsem profesionální nabíhač na hranu. Někdo vidí plastelínu, nechá ji být. Já ji vezmu a zkusím z ní něco udělat… Může to být i blbost, ale taky třeba ne.

Vilém Dubnička

- Narodil se 21. listopadu 1976
- Vystudoval činoherectví DAMU, v r. 2000 nastoupil do činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde působil jako herec do r. 2009
- Jako režisér debutoval spoluprací s Plzeňskou neprofesionální scénou a dále inscenacemi v klubu DJKT
- Spoluzakladatel festivalu Divadelní léto pod plzeňským nebem (2008), v roce 2009 založil uměleckou agenturu TranspART. Od téhož roku se živí jako umělec na volné noze
- Je členem kreativního teamu projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015.

Autor: Lucie Sichingerová

29.7.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Trénink FC Viktoria na Kypru
6

FOTO: Trénink Viktorie zpestřila bitka fanoušků i ohňostroj

Ilustrační foto.

Muž nezvládl řízení, s autem vletěl do lesa

Kvůli nahlášené bombě evakuovali policisté část Prešovské

Plzeň - Anonymní oznámení o nastražené bombě v Prešovské ulici zaměstnalo ve středu odpoledne kriminalisty i psovoda se služebním psem. 

Kopic: S vedrem se musíme vypořádat

Larnaka (od zvláštního zpravodaje Deníku) – Teplota přesahující třicítku a velké dusno. Záložník Viktorie Plzeň Jan Kopic si uvědomuje, že kromě soupeře a bouřlivého prostředí na stadionu AEK Arena se musí mužstvo na Kypru vypořádat i s nepříjemným klimatem.

Minipozemek u Globusu možná čeká vyvlastnění

Plzeň - Pětašedesát metrů čtverečních je nutných pro západní okruh Plzně.  

Pohotovosti v kraji dostanou přidáno

Plzeňský kraj – Hejtmanství začíná hledat lékaře pro nadcházející tři roky.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení