Od té doby tu zkouší jeden muzikál za druhým, naposledy West Side Story. A to i přes to, že loni bojoval o život. V červnu v Praze a v Plzni se svými spolužáky z konzervatoře odehraje koncert Já půjdu dál.
Jak se kluk z Jihlavy ocitne v Plzni?
Shodou náhod, okolností, štěstí a díky lidem, které mám kolem sebe. Šel jsem do Prahy na konzervatoř a mým spolužákem byl Lukáš Ondruš, který je v Plzni v angažmá. Když hledali kluka do Probuzení jara, Lukáš mě doporučil tehdejšímu šéfovi Romanu Meluzínovi. Přijel jsem, zazpíval a od té doby tu jsem. Asi až na dvě premiéry jsem skoro v každém představení.
Která z rolí, které jste v Plzni ztvárnil, je pro vás nejzásadnější?
Určitě Ernst v Probuzení jara, celé to představení je srdcová záležitost a nejen proto, že jsem tu v něm začínal. Teď v červnu bude mít derniéru, což pro nás všechny bude hodně těžké. A druhá srdcová záležitost je Bonnie & Clyde, kde jsem dostal příležitost v podobě Bucka, druhé mužské hlavní role. Ta mi dala hodně hereckých zkušeností a mám rád i tu muziku a děj, je to taková střílečková romantika.
Teď měla premiéru West Side Story, kde hrajete Bouráka. Jak na vás tato postava působí?
Ze začátku zkoušek jsem se dokonce ptal, jestli to je vůbec člověk, jestli to není auto nebo přístroj. (smích) Měl těžkou minulost, což teď trochu utápí v alkoholu. A taky mírně zadrhává, je takový trochu ‘nabouraný’.
Neuvažoval jste, že byste sem nastoupil do angažmá?
Uvažuju o tom vlastně pořád, ale vyhovuje mi současný stav. Hraju, jako kdybych byl v angažmá, za což jsem opravdu vděčný, ale papírově nejsem. Navíc inklinuju k Praze, cítím se tam jako doma, mám tam přátele a nerad bych se jí vzdával. Hraju tam v představení Alenka v kraji zázraků a v létě začneme zkoušet muzikálovou show Madagaskar, s níž objedeme česká a slovenská města a končíme 9. prosince v Plzni.
Na konci loňské sezony se vám přihodila nehoda, která vás odstavila na několik měsíců. Co se tehdy stalo?
Jednoduše řečeno jsem se v noc mých narozenin na konci června skoro utopil. Šli jsme s přáteli v Praze na karaoke, a protože bylo hezky, šli jsme potom ještě k Vltavě. Tam jsem se nechal vyhecovat od cizích lidí, abych přeskočil dva metry řeky na molo. Doskočil jsem, uklouzl, bouchl se dozadu do hlavy a zaplul jsem do vody pod molo. Jenže toho, že jsem se praštil do hlavy, si nikdo nevšiml, takže se všichni smáli a čekali, kdy vyplavu. Po půlminutě zjistili, že to není sranda, a nakonec mě vylovil ten pán, který mě vyhecoval. Měl jsem víc štěstí než rozumu, že mě neodnesl proud a že mě našli. Paradoxní na tom je, že jsem byl naprosto střízlivý.
Co bylo dál?
Byl jsem čtrnáct dní na ARO, vyřadilo mě to totálně. Byl jsem dvě a půl minuty prakticky bez kyslíku a plíce jsem měl plné špinavé vody. Měl jsem v těle takový zánět, že jsem musel být na přístrojích a nikdo nevěděl, v jakém stavu a jestli se probudím. Učil jsem se znovu chodit, mluvit, ovládat hlas a podobně. Ale psychicky jsem byl úplně v pořádku, jen jsem nevěděl, proč tam jsem.
Jak těžké bylo naskočit zpátky do zkoušek a představení?
Bylo to hodně náročné, ale zkrátil jsem rekonvalescenci asi na polovinu oproti předpokladům doktorů, což je možná i díky tomu, že jsem jako malý dělal akrobatický rokenrol, pak jsem plynule přešel na konzervatoř, a byl jsem tak prakticky pořád v dobré fyzické kondici. Do půlky července jsem byl v nemocnici a v půlce září už jsem stál na jevišti. Bylo to rychlé a myslím, že tělo to doteď vstřebává – stále chodím na soukromé hodiny zpěvu a cvičíme hlasivky, ještě nejsou úplně v pořádku.
Nenapadlo vás někdy během rekonvalescence, že byste změnil profesi?
Ne, nikdy. Naopak první, co jsem řekl, když jsem se probral, bylo, že musím jít večer zpívat, že mám koncert.
V čem dalším vás mohou lidé teď v nejbližší době vidět?
Už od listopadu se připravuji i na koncert Já půjdu dál, který připravujeme s mými pěti spolužáky z konzervatoře. V roce 2015 jsme se rozhodli uspořádat koncert jako poděkování našim rodinám a přátelům. Měl velký úspěch, proto jsme ho o rok později zopakovali, tentokrát už pod názvem Já půjdu dál. Oba termíny byly opět vyprodané, takže připravujeme třetí ročník – už se z toho stává tradice. Koncert se koná v Branickém divadle v Praze 17. června. Zazní známé hity posledního století, je to pěvecko-taneční show.
Neplánujete něco podobného i v Plzni?
Dostali jsme nabídku od Lumíra Olšovského, který viděl loňský koncert a ví, že se připravuje další, zúčastnit se nového muzikálového festivalu, který vzniká. Ještě nemá název a letos jde o jakýsi nultý ročník. Náš koncert se tak odehraje na Malé scéně 15. června v trochu zkrácené verzi za doprovodu orchestru DJKT.
Máte v Plzni oblíbené místo?
Divadlo Josefa Kajetána Tyla. (smích)