„Uvnitř alba najdete fotografie DNA, otisku dásní, lidského vlasu a daktyloskopického otisku. Na této planetě nenajdeme dva stejné jedince, jakkoliv můžou mít většinu znaků shodných. Každého člověka bychom měli respektovat takového, jaký je. Posuzovat ho individuálně. Se všemi jeho odlišnostmi," vysvětluje Honza Šimon z Positive Mind jednu ze stěžejních myšlenek desky.

Kapele se na novince podařilo kvalitativně navázat na debutovou dlouhohrající desku Silence Gives Consent, kterou vydala před čtyřmi lety. I když k The Individualist kráčeli trnitou cestou, kterou lemovaly personální obměny (z éry debutového alba zůstali dva členové), podařilo se jim zachovat pro ně typickou žánrovou rozmanitost a obtížnou zařaditelnost, což z nich de facto dělá na západočeské scéně originální formaci.

Na první poslech je největší změnou hlas ústředního zpěváka; Lukáše Packana vystřídal Albert Švec a na desce znatelně ubylo melodických pasáží, o to víc přibylo těch agresivnějších a „ukřičenějších". Ostatně i nové skladby jsou jako celek oproti minulým písním svižnější, mají zřetelnější stavbu, což rozhodně není na škodu, Positive Mind se tak zbavili dříve možná až zbytečných kudrlinek a různých zvuků dotvářejících atmosféru písní, zachovali však slyšitelnou zvukovou syrovost a špinavost. The Individualist je tak říznější mladší brácha povedeného debutu, který kolem sebe podstatně víc kope a křičí, přičemž se od ducha kapely a jejich myšlenkových pochodů zásadně neodvrací. Positive Mind se podařilo zabodovat i napodruhé a ještě k tomu v nové sestavě, což není úctyhodný výkon, ale výsledek poctivé práce, která se neodrazila jen v písních, ale i v povedeném bookletu a živých koncertech kapely.