Kapela ve videoklipu nahání popelářský vůz a jí prejt

Skupina, která hledá inspiraci hlavně ve starých továrnách i výpravách po železničních kolejích, vydala před nedávnem novou desku IVO. Nejen o ní jsme si povídali s muzikantem Ondřejem Klášterkou alias Morbivodem.

Nové cédéčko se od vašich předchozích poněkud liší. V čem jsou nejvýraznější změny?
Až tak úplně se asi neliší, po poněkud uvolněném albu Kovový háj jsme zase dostali chuť také na úderný a rychlý black metal. Hodně jsme se vrátili k tématice a atmosféře našich nejstarších desek a k tomu přidali také mnoho nového. Celkový zvuk je kvalitnější a živější. Tentokrát jsme zcela úmyslně zvolili přesnou instrumentaci a profesionální zvuk. Asi největší změnou jsou živě hrané klasické bicí, což je oproti programovaným z předchozích dvou alb daleko záživnější. Název IVO je zkratkou podtitulu Industriální velké obrození a pak je to také jméno samotného opěvovaného Pana Umbrtky, on se jmenuje Ivo Krátký. Nahrávku provází různé zvukové kulisy, jako je brzdící vlak, industriální hlukové masy, hlášení nebo třeba vojenské zpěvy.

Jak zatím na novinku reaguje kritika a fanoušci?
Opravdový ohlas poznáme až za několik měsíců, kdy vyjdou recenze a bude to znát více lidí. Prozatím ale můžeme říci, že album má mnohem rychlejší a lepší přijetí než kterékoli před ním. Svůj podíl na tom má i skladba Šedesátiny, která má na internetu velkou sledovanost.

Předělávka disko hitu Patnáctiny ale není jedinou skladbou z IVA, k níž vznikl klip...
Dalším je video k písni Popelář, je to jedna z mála pomalejších věcí z desky, s nápadem na ztvárnění přišel Strastinen. Natáčeli jsme to sami hodně levnou kamerou. Takové ty univerzální klipy komerčních kapel, které jsou sice technicky špičkové, ale jsou v nich jen stále se opakující záběry na hrající skupinu v nějakém jednom modře nasvětleném místě, rád nemám. My jsme vytvořili špinavý černobílý klip, odehrává se v plzeňské čtvrti Petrohrad a v dílně domu. Natočili jsme záběry, jak naháníme popelářský vůz, nahlížíme do popelnic nebo jíme prejt. Záběry jsem sestříhal a klip byl hotov během dne.

Na desce zpívá i legenda českého metalu František Štorm z Master´s Hammer. Jak nápad na jeho hostování vznikl?
Když přestali Master´s Hammer před patnácti lety tvořit, vyjadřoval se František k metalu pesimisticky. Věnoval se naplno typografii a byl profesorem na vysoké škole. V minulém roce mu o tomto oboru vyšla kniha. Náš člen Well mu při příležitosti rozhovoru pro jistý časopis dal několik našich CD, následně se o nich František vyjadřoval velice nadšeně, že jsme jen zírali. A pak Master´s Hammer vydali zprávu, že nahrávají nové album. Trochu jsme si říkali, jestli v tom náhodou sami nemáme prsty, jejich návrat si přál celý black metalový svět, neměli, ale o to lépe. Pak jsme se spřátelili se všemi jejich členy a jeho oslovili, jestli by se nechtěl podílet na naší desce. Vřele souhlasil a nazpíval čtyři naše skladby.

Jak kapela Umbrtka vznikla a co vlastně název znamená?
V roce 2000 jsme se někde náhodně potkali s panem Strastinenem. Dali jsme se do řeči o průmyslu a o různých temných oblastech ve městě a kolem něj. Zjistili jsme, že nás fascinují podobné věci. Šli jsme na exkurzi do čistírny odpadních vod, tam jsme diktafony nahrávali zvuky strojů a zároveň hlas průvodce. Získali jsme tak spousty industriálních podkladů. Pak jsme je různě mixovali dohromady, nahrávali do toho ještě vlastní kázání a řev. A postupně došlo i na kytary a programované bicí. Nahráli jsme album Zašpinit Slunce, byla to jedna dlouhá třičtvrtěhodinová skladba. Až vlastně po jejím dokončení jsme projekt pojmenovali Umbrtka. To je přezdívka toho skutečného člověka, kterého Strastinen potkával od malička v plzeňských ulicích. Já o něm nikdy před tím neslyšel. Postupně se stal naším hlavním bohem a hlavní postavou písní. Pak jsme začali dělat většinou metalové skladby, ale s plechovou bicí soupravou z různých sudů a dalších industriálních propriet. Nahrávali jsme jedno album za druhým. Přidali se další dva členové Well a Karl a několikrát týdně jsme chodili na takzvané okruhy. To jsou večerní výpravy do zadních traktů Škodových závodů či jiných průmyslových objektů, za město k působivým místům a kolem řek. Na mapě jejich trasy tvořily kruhy. Tam jsme získávali inspiraci, vymýšleli šílené vize a nápady pro texty. Skladby tehdy vznikaly v podstatě každý den.

Jak vypadá kapela v současnosti?
Teď máme klasickou bicí soupravu, industriální zvuky jsou tam jen jako doplněk. Inspiruje nás black metal, jiné odnože metalu, jazz a trochu i elektronická hudba. Atmosféra se pohybuje od industriální poetiky přes pití piva v hospodě až po lásku k našemu Pánu Umbrtkovi. Máme spoustu myšlenek, pořád přichází nové vize. S každým novým albem dojde k nějakému posunu vpřed, vzad a bokem. Hledáme nové prvky, ale stále se opíráme o naše kořeny, ke kterým máme silný vztah. Sami se divíme, jak rychle naše hudba vzniká, uděláme i dvě alba za rok, žene nás k tomu náš bůh. Už teď krátce po vydání alba IVO připravujeme další materiál.

S živými vystoupeními jste na tom ale trochu jinak. Proč téměř vůbec nekoncertujete?
Hodně se tomu bráníme. Naše sestava je spíše přátelský a myšlenkový okruh, s regulérním koncertováním mám zkušenosti jen já, z dalších svých skupin. Vymlouváme se na různé jiné věci a zatajujeme, že skladby neumíme hrát jako kapela. Náš první koncert byl v roce 2001, kdy jsme vydali třetí album Kladivo pracuje na 110%. Naši plechovou bicí soupravu jsme dovezli na železniční trať ve směru na České Budějovice. Spolu s panem Strastinenem jsme zahráli zhruba osm skladeb z našeho druhého a třetího alba. Bylo to hrozné. Kytara byla zimou rozladěná, lidí přišlo asi pět. Následně jsme řadu let pouze nahrávali alba, o koncertování jsme nechtěli nic slyšet.

Pak ale přišly další dva koncerty.
Ano. V letech 2008 a 2009 byla dvě vystoupení v kavárně Jabloň, opět ve stejné sestavě, ale pak se připojilo pár hostů pro improvizační pásmo. Dorazila i řada skalních vyznavačů. Po těchto akcích jsem zastával názor, že koncertovat nemá cenu, protože takto alkoholem znásilněná vystoupení ani trochu neodpovídají té studiové tvorbě. Posluchač zvyklý na naše nahrávky pak musí být logicky zklamán, i když někteří byli i nadšeni excesivností situace. Teď se ovšem shodou různých náhod podařilo předdomluvit jedno větší vystoupení. Mělo by na něm hostovat několik muzikantů z dalších mých kapel Trollech a Stíny Plamenů. Podrobnosti ale zatím prozradit nemohu, to až to bude jisté.

Kapela je výrazně spojena s městem Plzní. Většina písní je jí inspirována. Na kterých konkrétních místech náměty hledáte?
Plzeň je rodným městem mým i Strastinenovým. Obdivujeme místa, kam běžného člověka nic chodit nenutí. Zadní trakty továren, koleje, vnitrobloky, takové to zákulisí města. Karl a Well z Plzně nepochází, ale oblíbili si ji také, všichni jsme nakloněni skrytým místům. Za zmínku stojí třeba dílo, kterému říkáme popílkoviště. Je to vodní nádrž za Božkovem směrem k Letkovu, kde se splavoval popílek z teplárny. Nás ta oblast vždycky lákala, protože nám atmosférou připomíná nějaké vědeckofantastické filmy, přijde nám, že jsme se ocitli v jiném století. Dnes jsme tam bohužel svědky nemilosrdné rekultivace. K samotné teplárně vede Teplárenský okruh, Borský okruh zase vede přes bývalé borské letiště a lesy kolem. Moderní tovární haly nejsou v naší přízni, ale přesto ty části procházíme a užíváme si jinde starých budov. Inspiruje nás také noční atmosféra částečně prosvětlených hal Škodových závodů a velké přízni se těší celé čtvrtě Doudlevce, Bory, Slovany a Petrohrad.