VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Chci šířit epidemii lásky a úsměv

PLZEŇ - Ze Spojených států do Čech se po patnácti měsících opět vrátila Marie Ziková. V Americe už některé její fotografie veřejnost viděla, nyní je poprvé představuje u nás – až do konce února ve výstavní síni České inspekce životního prostředí na Klatovské třídě v Plzni. Na první pohled v davu přehlédnutelná žena srší temperamentem a energií nepřehlédnutelnou.

13.2.2008
SDÍLEJ:

Marie Ziková na vernisáži své plzeňské výstavy s psím kamarádem HugemFoto: Zbyněk Sevelka

Jak jste se ocitla v Americe?
Není v tom vůbec žádná poezie. Jsem přesvědčena, že všechno, co se v životě děje, vychází z potřeby poznání a pochopení. I každá cesta. Dcera se vydala do USA v polovině devadesátých let a spolu se synem jsme ji navštívili poprvé v roce 1998. Jeli jsme jen na prázdniny, ale záhy nám bylo jasné, že bychom tam dokázali zůstat.
 
Přesto jste se vrátila?
Rozhodla potřeba, aby tehdy čtrnáctiletý syn dokončil v Čechách základní školní docházku. Od té doby střídám Connecticut ve Spojených státech s Plzní. Teď jsem se vrátila před Vánocemi a v květnu bych měla znovu odcestovat. Podle potřeby.
 
Co tentokrát rozhodne?
Cítím potřebu, aby člověk na světě něco udělal, někomu pomohl, aby rozdával lásku. V tomto směru se snažím na sobě pracovat. Říkám, že chci šířit epidemii lásky.
 
Proto se vaše výstava jmenuje „S láskou… Maria“?
Ano, právě proto. A za lásku, se kterou mi výstavu pomáhali připravit, děkuji především České inspekci životního prostředí a občanskému sdružení Krystal v čele s Petrem Liškou. Děkuji také svému psímu kámošovi Hugovi a vůbec všem, kteří navštíví výstavu a komunikují s láskou…
 
Vnímáte lásku i ve fotografiích?
Jistě. S láskou je dělám a cítím ji v nich. Nevnímám ji ale jako vztah. Pro mě je něčím zcela nezištným. Nic neočekává. Na ulici pohladím psa se smutnýma očima a nečekám vděk. „Kousne vás,“ varovali mě kolikrát majitelé. Dodnes mne žádný pes ne– kousl.
 
Kdy jste začala fotografovat?
Ve dvanácti jsem dostala první foťák. Přála jsem si odejít na střední školu do Děčína, ale internát tak daleko od Plzně byl pro maminku nepřijatelný. Tak jsem alespoň fotografovala a sama tenkrát černobílé snímky vyvolávala. Pozdním hodinám ve společnosti vývojky a ustalovače jsem říkávala „noci plné vášní“.
 
Jaká témata si vybíráte?
Všechna, která mne zaujmou. Třeba pohled z okna skrze sklenici vody. Kapku rosy nebo záblesk slunce v přírodě. Musí přijít moment, jenž mě okouzlí, a musím mít u sebe fotoaparát. Někdy přírodu i přemluvím. Při– letěly krásné vážky, a tak povídám, počkejte, já si jenom dojdu pro foťák. Vyfotografovala jsem je a teprve pak se vznesly…
 
Zdá se, že nejvíc vás fascinuje příroda.
Je v ní hodně lásky i úsměvu. A ten chci také šířit. Na jedné školní nástěnce v Plzni jsem našla slova: „Úsměv není nic a vynáší mnoho. Obohacuje toho, kdo ho přijímá, aniž by ochuzoval toho, kdo ho daruje. Trvá chvíli, ale vzpomínka na něj bývá stálá.“ Spolu s láskou objevuji úsměv v přírodě, mezi lidmi, ale i ve městech. Takový strýček Harold v Connecticutu je obojího v osmdesáti plný! A každý dům má v sobě lásku, se kterou jej stavěli, s níž tam kdo žil. Očistnou silou na mne zapůsobila i vodní stěna uprostřed betonu v New Yorku. Z dálky šedá clona, zblízka trvalý životadárný proud.
 
Objevily vám cesty mezi Amerikou a Českou republikou nové náměty?
Cítím, že se musím víc věnovat dětem a starým lidem. Třeba jim mé snímky v něčem pomohou. Nebo si některý ze seniorů řekne, že tohle by dokázal líp – a začne také fotografovat.
 
V čem vidíte největší rozdíl mezi životem u nás a ve Spojených státech?
Nejpodstatnější bylo pro mne poznání, že v USA dostanete šanci. Ale samozřejmě musíte chtít. Když vidí, že se snažíte, dají vám další, a když vidí, že stagnujte, nezlobí se a ponechají vám dosavadní. V Česku, když někdo začne vyčnívat, mnozí lidé se před ním stáhnou do sebe, v horším případě jej ničí závistí. V Americe, alespoň na východním pobřeží, kde žiju, vidím víc úsměvů.

Autor: Petr Dvořák

13.2.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

PRAVDA, středa 21. června 1967. Článek Silnice mají zpoždění vyšel na titulní straně deníku. Doprava byla i tehdy velké téma, které čtenáře zajímalo.

Sto osmnácti tisíc aut? Bývávalo

zahradní kuchyně

Vařit můžete i pod širým nebem

Hospic sv. Lazara bude zelenější

Plzeň – Částku 80 tisíc Kč dostane z městského fondu životního prostředí Hospic sv. Lazara v Plzni na ozelenění vnitrobloku a terasy.

Lyžař Ondřej Bank podpořil Respektuj 18!

Plzeň - Kampaň, která upozorňuje na pití alkoholu dětmi a mládeží, včera v Plzni podpořil při dni Respektuj 18! několikanásobný mistr České republiky v lyžování Ondřej Bank.

Jednejte spolu, vyzval protistrany soud

Plzeň - Krajský soud v Plzni v pondělí vynesl zásadní rozhodnutí ve sporu mezi městem Plzní a společností Amédeus Real.

Netradiční místa k přespání: kasárna nebo bývalá hájovna

Plzeňský kraj - Někteří návštěvníci vyloženě preferují místa bez připojení k internetu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies