S Pavlem Křížem vystupovala v inscenaci Šest tanečních hodin v šesti týdnech, s Jiřím Schmitzerem v tragikomedii Na vaše riziko. Bývalá žena Bolka Polívky Chantal POULLAIN je ale také zpěvačkou. Hluboký hlas a francouzský původ napoví že šansoniérkou. A v této poloze se představí v polovině července i na zahradě Měšťanské besedy. Na hudební večer už jsou vstupenky v předprodeji.

Jaké šansony na koncertech zpíváte?
Jsou to vesměs slavné francouzské šansony, které Štěpán Markovič upravil speciálně pro jazzové trio. K některým jsem si napsala i vlastní nový text. Základem jsou písně z mé desky Chansons.

Čím se v textech necháte inspirovat?
Životem. Objevují se momenty, pocity, zážitky, které jsou natolik ojedinělé nebo emotivní, že je chci dát na papír.

Co pro vás šanson znamená a jakou roli hraje ve vašem uměleckém životě?
V šansonu nejde až tak moc o zpěv a ani já se necítím být pěvkyní. Pro mě znamená jiný způsob vyjádření než běžné herectví. V divadle se vyjadřuji skrze postavu a příběh. V šansonech jsem to já Chantal a zpívám to, co chci sama sdělit.

Zpíváte ve francouzštině před českým publikem. Není to škoda?
Před každou písni nastíním, jaký má děj. Francouzsky zpívám, protože se v mateřském jazyce umím lépe vyjadřovat a je pro mě jednodušší si napsat text. A také bych nerada dehonestovala šanson i češtinu mou výslovností. Musím však přiznat, že pro šanson je čeština po francouzštině druhý nejvhodnější jazyk. Reakce lidí na koncertech jsou úžasné, líbí se jim to.

V Čechách jste už 35 let. Nezvažoval jste někdy návrat do vlasti?
Ano. Poprvé, když jsem se rozešla s Bolkem. V té chvíli jsem ztratila důvod tu zůstat. Kvůli němu jsem do Čech přišla a hrála vlastně jen s ním. Ale byl tu můj syn Vladimír, který tu měl tátu, sestry a větší část rodiny. Jemu jsem to nemohla udělat. Doufala jsem, že život mi nahraje nějakou příležitost, aby mělo smysl zůstat. To se stalo. Dělám práci, z níž mám dobrý pocit. Podruhé jsem chtěla odejít v roce 2003 po autonehodě, kdy ze mě bulvár udělal zrůdu. Měla jsem pocit, že tu nejsem vítána. Ani tehdy jsem se ale do Marseille natrvalo nevrátila.

Najdou se i po těch letech v Čechách chvíle, kdy bojujete s češtinou?
Už ne tak často, ale stává se to. Někdy je to i veselé. Jedna organizace po mě chtěla, zda bych jim na dražbu nepomalovala 'lahvičku'. Řekla jsem proč ne, ať mi ji nechají na letní scéně Divadla Ungelt, že si ji odtud odvezu domů a pomaluji. Po představení jsem ji hledala, ale nenašla. Až mi technik řekl, že mi tam někdo přivezl lavičku.