Kromě 30členného tělesa Epoque Orchestra to bude přední český muzikálový zpěvák Václav Noid Bárta a slovenský zpěvák a kytarista Peter Cmorik. Symfonické turné charismatického hudebníka začíná 8. listopadu v Měšťanské besedě v Plzni. Vstupenky jsou stále ještě v prodeji.

Brzobohatého a jeho kapelu čeká celkově nabitý podzim. Už v září natočil svůj živý akustický koncert, který v těchto dnech vychází jako album v rámci projektu G2 Acoustic Stage. Příští sobotu pak vyráží na Slovensko, kde ho v devíti dnech čeká s kapelou šest vystoupení. Pak budou následovat zkoušky s orchestrem pro pět listopadových koncertů v Čechách.

„Představí Ondřejovy písně i několik jeho oblíbených cover verzí v symfonickém hávu, v němž lze rozpoznat autorovu lásku k vážné hudbě. Návštěvníky tak čeká jedinečný zážitek," říká zpěvákům manažer Pavel Trojan s tím, že Epoque Orchestra bude hrát pod taktovkou japonského dirigenta Chuhei Iwasakiho.

Z autorských písní zazní především skladby z alba Identity, které vydal Brzobohatý jako svoje debutové před rokem a půl. Ve velmi krátké době se pak deska stala zlatou a platinovou. Brzobohatý ji do dneška představil již v 50 českých a slovenských městech, nejprve v klubech v rockovějším zvuku, pak ve velkých koncertních sálech v akustickém provedení a letos v Plzni bude mít premiéru symfonická podoba.

„K mé velké radosti přijal pozvání i skvělý slovenský zpěvák a kytarista Peter Cmorik, se kterým jsme nazpívali česko-slovensky duet Vietor, a velmi mě těší, že s námi vstoupí na podiu i Vašek Noid Bárta, který kromě toho, že výborně zpívá, je i skvělý parťák mimo pódium," říká Brzobohatý.

Ondřej Brzobohatý: Symphonicum Tour 2015 – 8. 11. od 20 hod v Měšťanské besedě

Béďa Šedifka, bard českého trampingu, oslaví narozeniny při velké zpívané

České trampy a milovníky trampské hudby čeká na konci listopadu velká oslava. Jeden z bardů této scény Béďa Šedifka Röhrich slaví 80. narozeniny a při této příležitosti si do Besedy pozval své přátele nejen ty hudební.

Během tříhodinového koncertu vystoupí kromě samotného oslavence třeba i Pavel Žalman, Štěpán Rak, Miky Ryvola nebo Jitka Vrbová.

Setkání se uskuteční ve velkém sále Besedy. „Očekávám, že přijde spousta lidí a hodně tátových přátel a že to bude taková velká zpívaná. Samozřejmě se budou hrát tátovy písničky, ale hosté budou hrát i svůj repertoár," říká jeden z organizátorů oslav a syn Bédi Šedifky Michal Röhrich, který s oslavencem vystoupí jako Duo Komáři.

Dále přijali pozvání brněnští T. E. Band, kteří patří ke kapelám hrajícím Šedifkovy písničky, a trio muzikantek z Blovic Přelet MS. Ryvola bude hrát v triu s muzikanty z Nezmarů Pavlem Zajícem a Jimem Drengubákem. Každý z hostujících interpretů bude hrát zhruba půl hodiny. Mezi jednotlivými vystoupeními budou kratičké přestávky. K dispozici bude celé zázemí sálu včetně baru a přísálí.

Béďa Šedifka je jednou z trvalek a pilířů současné české trampské scény. Napsal desítky textů a písniček, z nichž mnohé převzali i další hudebníci, jako je třeba Samson Lenk. V Plzni je zároveň organizátorem hudebních akcí. Už v 90. letech pořádal pro členy trampské osady Písničková pohlazení.

Nejdříve se konala jednou do roka, ale získala takovou popularitu, že se později přesunula „velká" Pohlazení do Pekla a takzvaná „malá" byla v plzeňském HiFi klubu. Na různých scénách se konala do roku 2007, kdy na čas zanikla. V roce 2011 obnovila tradici Měšťanská beseda.

Kromě pozvaných kapel vždy vystupuje i Duo Komáři, které tvoří spolu s Béďou Šedifkou jeho syn Michal Röhrich. Do pořadu, který se koná třikrát až čtyřikrát do roka, si pak zvou další kapely.

Horolezec Radek Jaroš dvakrát jinak; ve filmu i živě

Radek Jaroš

Hned ze dvou úhlů a ve dvou pořadech mohou krátce po sobě vidět Plzeňané momentálně nejdiskutovanějšího a nejslavnějšího českého horolezce Radka Jaroše. První Čech, který získal takzvanou Korunu Himálaje, neboli vystoupil na všech 14 osmitisícových hor planety, se představí koncem října ve filmu Cesta vzhůru a v polovině listopadu osobně při přednášce Moje cesta za Korunou Himálaje. Film i přednášku uvádí Měšťanská beseda.

Poslední vaše výpravy sledovala celkem detailně filmová kamera. Cesta vzhůru ale není dokumentem o samotném lezení do kopce, ale spíše o zdolávání snů a vysokých cílů.
Ano, asi tak to je. I když já sám to neumím až tak přesně popsat. Jsem jen objekt, který je ve filmu zachycen pohledem tvůrců a pohledem lidí z mého okolí. Právě tvůrci to popisují jako příběh o umanutosti, zdolávání lidských limitů, a také o kompromisech a ceně, kterou mohou některé osobní výkony stát. Na rozdíl od běžných horolezeckých filmů jsou součástí děje i paralelní postavy mimo expedici, například mí rodinní příslušníci, a to dokonce v reálných situacích, jak se snaží někdy méně a někdy více úspěšně vypořádat s tím, co dělám, co mě naplňuje, pochopit to nebo se alespoň s nepochopitelnou skutečností pokusit vyrovnat.
Samozřejmě tam ale budou i záběry z míst, kam se dostane jen několik desítek lidí z naší planety. Točili jsme v krásných scenériích, kde ale většina lidí bojuje o život jen kvůli tomu, že je tam jen třetina kyslíku. I to nabízí film Cesta vzhůru.

A přednáška?
Ta už bude čistě o mém posledním výstupu do Koruny Himálaje na druhou nejvyšší horu světa K2. Tento výstup byl i nejtěžší, a nejen proto, že jsem se na Ká Dvojku musel opakovaně vracet. A samozřejmě přijde řeč i na předchozí výstupy a na to, co bude publikum zajímat.

Co se honí hlavou horolezci, když se blíží k vrcholu poslední osmitisícovky, která mu před tím opakovaně odolávala?
Při výstupu se zpravidla pohybujeme daleko od sebe. Je tam čas myslet na kdeco. Ale já nejsem velký filosof, abych v osmi tisících rozebíral život a podobně. Často se mi vybaví jen nějaká melodie a tu si opakuji dokola. Na Ká Dvojce se mi ale honily hlavou myšlenky, co bude dál. Když jsem si začal uvědomovat, že tam dneska už asi konečně doopravdy vylezu, tak mě začalo napadat, že by to mohlo být už naposledy. Vlítly mi slzy do očí a začal jsem přemýšlet, jak je skrýt, aby to Tráva (Honza Trávníček – druhý člen výpravy, který vylezl na K2), který šel za mnou, neviděl.

Jaké jsou vrcholy osmitisícovek? Co tam vidíte a slyšíte?
Jsou různé a je to tam pokaždé jinak. Někdy je tam ticho, jindy fouká vítr nebo slyšíte zdola hrozný rachot, když padají laviny. Některé vrcholy jsou pak třeba špičaté a třeba čínská Čho Oju je plochá a nahoře by mohlo být několik fotbalových hřišť. Co ale mají společného? Na všech je krásně.

Na první osmitisícovku Mount Everest jste vylezl, když Vám bylo 34, na poslední K2 v 51 letech. To vypadá, že jste s lezením začal až po třicítce.
S profesionálním ano. Ale že budu horolezec, jsem snil už od šesti let. To jsem kousek od domu vylezl na jednu skálu výš než starší brácha a hned jsem řekl tátovi, že budu horolezcem. Skutečně lézt jsem pak začal v osmnácti. Jenže za minulého režimu měl táta u komunistů škraloup, tak jsem měl omezené možnosti. Lezení byl jen koníček, jinak jsem dělal ve stavební firmě. Pak jsem ale v roce 1994 dostal nabídku lézt na Everest. Nevěřil jsem, že to mohu jako amatér zvládnout, ale rozhodl jsem se jet. Poprvé to skutečně nevyšlo, ale zjistil jsem, že mě to fakt baví. Začal jsem trénovat ještě víc a v roce 1998 jsem se na Everest vrátil. Vylezl jsem tam jako dvanáctý člověk na světě bez kyslíku a obtížnější tibetskou stranou. To mě nakoplo a řekl jsem si, že tohle chci dělat.