„Nikdy jsem nic nevyhrál, takže jsem hrozně rád, že jsme to dokázali," říká sedmnáctiletý talent.

Češi si v základní skupině poradili se Švýcarskem 6:1 a s Finskem 5:3, poté ale podlehli Američanům 2:4. V semifinále porazili 2:1 v prodloužení Švédsko a finálovou odvetu se Spojenými státy zvládli a po výhře 4:3 a mohli se radovat z triumfu.

Kvasnička tak sezonu odstartoval ve velkém stylu. Na turnaji si připsal dvě gólové asistenci, jednu z nich měl i ve finále.

Co vám účast na memoriálu přinesla?
Byl to výborně obsazený turnaj a my jsme prvním českým výběrem v historii, který Memoriál Ivana Hlinky vyhrál. To je skvělé.

Čekal jste, že byste mohli zíkat vítěznou trofej?
To vůbec ne. Věřil jsem, že máme dobrý tým a uděláme kvalitní výsledek, ale zlato bylo nečekané.

Jaký hokej se na memoriálu hrál?
Bylo to hrozně rychlé, všichni napadali ve dvou hráčích a na nic nebyl čas. Museli jsme vše provádět rychle.

V semifinále jste hráli prodloužení, byl jste hodně nervózní?
Já jsem byl skoro pořád na ledě, takže jsem vnímal víc hru než vlastní pocity. Horší by asi bylo, kdybych zápas sledoval z tribuny či na střídačce.

Byl jste na ledě i u vítězné branky v semifinále, o to asi větší radost jste měl…
To bylo neskutečné. Všichni jsme hned na sebe naskákali a byli jsme hrozně šťastní, že jsme to dokázali.

Těžili jste při finále s Amerikou z toho, že jste se již potkali v základní skupině?
Pan trenér Varaďa dle toho přizpůsobil taktiku. Koukali jsme se na video a poučili jsme se z chyb. No a potom to už dopadlo dobře.

Když se blížil konec finálového zápasu a vedli jste 4:3, utíkal vám vůbec čas?
Hrozně pomalu, to je vždycky to nejhorší. Ještě, když nás měli zavřené v obranném pásmu, tak jsme jen stáli, blokovali střely a modlili se, aby nám ho tam nedali.

Když zazněla závěrečná siréna, jaké byly bezprostřední pocity?
To bylo neuvěřitelné. Dokázali jsme vyhrát turnaj a porazilt přitom několik hokejových velmocí. Ovládla nás neskutečná radost a ohromná euforie.

Pomáhala vám atmosféra, kterou čeští fanoušci v Ice Bors Areně vytvářeli?
Určitě. Na každý zápas přišlo minimálně dva tisíce diváků, na finále ještě více. Lidi fandili celý zápas, to nás hnalo dopředu, fanoušci nám opravdu hodně pomohli.

V dubnu vás čeká mistrovství světa U18 na Slovensku. Myslíte si, že by vám výhra na memoriálu mohla dodat více sebevědomí?
Myslím si, že ano. Ale zase musíme zůstat nohama na zemi. Celou sezonu budeme makat. Pokud chceme uspět, musíme hrát jako na tomto turnaji – všichni za jednoho a pracovat pro tým.

Na memoriálu se objevilo i několik zástupců z NHL. Upínaly se vaše myšlenky k tomu, že třeba bojujete o účast na příštím vstupním draftu do této soutěže?
Snažili jsme se tohle nevnímat, protože by nás to mohlo svazovat. Každý to samozřejmě věděl, že tam zámořští skauti jsou, ale řekli jsme si, že se na to nebudeme dívat. Hráli jsme týmově a podle toho to také dopadlo.

V Plzni bojujete o místo v sestavě extraligového áčka. Myslíte si, že vám dobré výkony na memoriálu pomohou?
To si nemyslím. Nebyl jsem tu dlouho, před memoriálem jsem ještě hrál za dvacítku ve Finsku. S týmem bych ale měl odletět do Norska na zápas Ligy mistrů, kde bych byl rád, kdyby se mi to povedlo a vyhráli jsme tam.

Jak se na Ligu mistrů těšíte vy osobně?
Bude to zase jiná soutěž než třeba extraliga či zápasy s reprezentací. Moc se na to těším a jsem zvědavý, jak to bude vypadat.