Na ligové scéně odehrál šestnáct sezon, největší část kariéry Miroslav Klapáč prožil v dresu plzeňské Škodovky. Dnes někdejší útočník slaví sedmdesáté narozeniny, dál se však točí kolem hokeje.

„Je to můj život. Něco o hokeji vím a naplňuje mě předávat své zkušenosti dál," svěřuje se Miroslav Klapáč, který nyní trénuje mládež v Tachově.

Začátky

Narodil se v Karlových Varech. Jako kluk hrál výborně stolní tenis. Ve čtrnácti to dotáhl ve smíšené čtyřhře až k titulu mistra republiky, ale stejně jako starší bratr Jan (mohonásobný reprezentant a mistr světa) dal nakonec přednost hokeji.

„Tehdy to nebyla lehká doba. S bráchou jsme žili jen s mámou. No a po hokejových zápasech jsme za body dostávali nějaké peníze. Nijak velké, ale jako přilepšení do rozpočtu se hodily," vysvětluje pragmatický důvod příklonu k hokeji.

Karlovarská Slavia, později Dynamo, byl obdivovaným klubem a bratři Klapáčové jako žáci odstartovali svou kariéru u trenéra Robětína. Miroslavovi nebylo ani šestnáct, když se poprvé objevil na střídačce karlovarského áčka.

Jenže mužstvu z lázní se přestalo dařit a v lize skončilo. Neskončila ale Klapáčova touha prosadit se v hokejových arénách. Na vojnu proto vyrazil za starším bratrem do jihlavské Dukly.

„Krásné období," říká Klapáč o působení na Vysočině. „Ve dvaceti jsem se ocitl mezi špičkovými hráči. Mazáka mi dělal Pepík Augusta. Brácha hrával s bratry Holíky, byl tu Suchý, Hrbatý a další borci. To byla vysoká škola hokeje," vzpomíná na léta 1967 a 1968, kdy s jihlavskými vojáky vyhrál ligu.

Nástup do Plzně

V mužstvu šampionů tehdy hráli i borci z Plzně – brankář Josef Hovora a obranné trio Karel Trachta, Jiří Neubauer a Vladimír Bednář. Ti způsobili, že po vojně zamířil do města piva i Klapáč. „Plzeň usilovala o návrat do ligy a dala dohromady silný tým," vybavuje si.

Boj o postup do nejvyšší domácí soutěže škodovákům vyšel a Klapáč se pod novým trenérem Augustinem Bubníkem stal jedním z klíčových útočníků dravého ligového nováčka.

Vedle tvořivého centra Petra Vrabce začal dávat góly a zařadil se mezi nejlepší střelce v lize. „Náš útok dělal víc bodů než slavná pardubická řada Martinec, Novák, Šťastný," pochlubí se.

Miroslav Klapáč si v lize vydobyl pověst obávaného střelce.Zdroj: archivNásledně si připsal řadu startů za výběr Čech a několikrát reprezentoval i Československo. Právě v národním týmu se potkal v jednom útoku se slavnějším sourozencem. „Došlo k tomu při přípravném utkání v Příbrami se Švédy. Jirka Holík omarodil a trenéři k bráchovi a k Jardovi Holíkovi šoupli mě. Bylo to ale poprvé a naposledy," říká Miroslav Klapáč.

V Plzni, kde nosil dres číslo dvacet, se zabydlel a vydržel hrát až do roku 1982. Tehdy se dozvěděl, že trenér Jiří Vrba s ním už nepočítá, současně mu nevyšel přestup do Českých Budějovic a tak se stěhoval do druholigového Sokolova.

„Neloučil jsem se v dobrém. I v té sezoně jsem střílel hodně gólů, ale trenér Vrba to viděl jinak. Navíc mě nechtěl pustit k soupeři do Budějovic a zařídil, že mě tam vedení klubu neuvolnilo. Ale je to pryč," mávne rukou.

Trenérská dráha

V té době zároveň dokončil studium na Pedagogické fakultě v Plzni a nastartoval svou trenérskou dráhu. Jako kouč začínal u hokejových tříd, po roce 1990 následovaly štace v Německu. Tady během dvanácti let vedl týmy mužů druhé a třetí ligy i mládež. Po návratu domů trénoval dorost Škody Plzeň, později mládež v Mariánských Lázních a nyní v Tachově.

Pokud má hodnotit trend v českém hokeji, míní, že až příliš přebíráme styly z jiných zemí. „Snažíme se hrát jako Švédi nebo Kanaďané. Chceme se jim vyrovnat v tom, v čem jsou jedineční. V tvrdosti, drsnosti, což zrovna nejsou české přednosti," říká. „Samozřejmě, že moderní trendy nejde pomíjet, ale jen se chtít se soupeři mlátit u mantinelu, to asi není pravá cesta," dodává Miroslav Klapáč.

Vztah ke sportu předal i svým dětem. Syn Filip hrál hokej v Rokycanech, dcera Štěpánka byla vynikající sprinterka, reprezentantka.

Miloš Krištof