Osobnost Deníku
Přečíst článek >

„Jsem jako trenér spíš kamarádský typ, ale vyžaduji disciplínu a plné nasazení,“ hodnotí sám sebe někdejší záložník a obránce, který za svou hráčskou kariéru nasbíral téměř tři stovky ligových startů a má za sebou takové úspěchy, jako páté místo s Viktorií v ligovém ročníku 1993/94 nebo řadu startů v poháru UEFA i kvalifikaci Ligy mistrů v dresu Slavie a Teplic.

Přestože plzeňský odchovanec Skála prošel kromě Plzně i Slavií, Teplicemi, Mladou Boleslaví a Českými Budějovicemi, na svůj první ligový zápas vzpomíná dodnes.

„Bylo to právě v sezoně 1993/94. Hráli jsme první kolo doma se Slavií a dostali jsme dva góly v devadesáté minutě od Pavla Novotného. Prohráli jsme dva nula. Na to se nezapomíná,“ rekapituluje Skála. Ten do ligy naskočil právě v roce 1993 a až do roku 1998 působil v mateřské Plzni.

„Byly to krásné roky ve skvělé partě. S kluky i koučem Michálkem se dál pravidelně vídáme a každý rok odehrajeme vánoční turnaj Christmas Time,“ říká Skála a jmenuje své spoluhráče Zdeňka Bečku, Michala Drahoráda, Radka Havla, Jardu Diepolda, Petra Vlčka a další.

Jiří Skála byl jako hráč velký bojovník, který nesnášel porážky. „Snažil jsem se vždycky makat naplno a to se mi také vyplácelo,“ vzpomíná mimo jiné na svůj přestup z Plzně do Slavie Praha. Před ním se totiž zřekl dovolené a pod vedením atletického trenéra Rodka piloval každý den fyzičku ve Štruncových sadech. „Chtěl jsem být maximálně připravený a také to vyšlo. Ve Slavii se mi dařilo, hned v prvním roce jsem dal osm gólů,“ podotýká.

Za tři roky v ´sešívaném´ dresu odehrál v poháru UEFA a kvalifikaci na Ligu mistrů celkem 17 zápasů a v duelu s Interem Bratislava vstřelil branku.

Další úspěchy zažíval v Teplicích, kde byl u památného pochodu Severočechů až do třetího kola poháru UEFA, kam se dostali přes německý Kaiserslautern a nizozemský Feyenoord Rotterdam.

Po krátkém působení v Mladé Boleslavi přišly ještě České Budějovice, kde Skála ukončil vloni v létě kariéru. „Myslel jsem, že to dotáhnu na tři stovky ligových startů, nakonec to nevyšlo. Ale i 290 je slušné číslo,“ usmívá se.

Už v angažmá na jihu Čech Skála přičichl k trenéřině. „Pomáhal jsem u devatenáctky a hrozně mě to chytlo. A když pak zavolal pan Valášek, tehdejší prezident Viktorie, jestli bych nechtěl jít trénovat do Plzně, neváhal jsem ani chvíli,“ vzpomíná.

Trenéřina je pro čtyřiatřicetiletého Jiřího Skálu srdeční záležitost a fantastická práce. „Ve Viktorce se toho hodně změnilo. Klub se profesionálně zvedl, úroveň jde pořád nahoru, je tu bezvadná spolupráce,“ všímá si kouč.

Když Jiří Skála porovnává své fotbalové začátky a podmínky dnešních dorostenců, mluví o obrovském rozdílu. „Zdá se mi, že naše generace byla víc odolná. Například trénink na škváře byl pro nás naprosto samozřejmý. Když jsem před pár dny šel s mladším dorostem trénovat na škváru, byli naštvaní,“ uvádí příklad.

Změnil se i fotbal. „Hlavně po taktické stránce je to velký rozdíl. Dnes jsou samozřejmostí rozbory zápasů, sledování videí….“ připomíná.

A jaký je rozdíl mezi tím být fotbalista a trenér? „Trenéřina zabere deset hodin denně, vyžaduje spoustu studia, přípravy a také papírování. Když jsem hrál, přišel jsem na stadion na trénink a za hodinu a půl jsem měl odpracováno,“ usmívá se.

Stejné ale zůstalo, že Jiří Skála nerad prohrává. „Prohry mě žraly už jako hráče. Jako trenér ale musím přijít na to, kde se stala chyba, rozebírám zápas podle DVD nahrávky, a tak je to pro mě o něco snazší vstřebat. Hráčům můžu chyby ukázat a poučit se z nich,“ říká.

Práce ve Viktorii Jiřího Skálu těší. „V současné době má Plzeň kredit vysoko. V klubu všichni pracují profesionálně, od nejvyššího šéfa až dolů. Nemám o budoucnost plzeňského fotbalu strach. Také věřím, že se brzy A-týmu podaří překonat naše historické páté ligové místo,“ dodává.