Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Patriot. Filmovým fanouškům se nejspíš vybaví stejnojmenný film s Melem Gibsonem v hlavní roli. Příznivcům fotbalového klubu FC Viktoria Plzeň však vytane na mysli úplně jiné jméno. K nikomu se přirovnání patriot nehodí lépe než k obránci Davidu Limberskému.
Důrazný, rychlý a technicky vybavený fotbalista patří na svém postu levého obránce k nejlepším v lize, na kontě má čtyři starty v reprezentaci.
„Na Plzeň nedám dopustit. Narodil jsem se tu, prožil tu dětsví a vykročil tady i do velkého fotbalu. Mám tu rodinu i kamarády,“ říká světlovlasý zadák, který je jediným odchovancem Viktorie v základní sestavě lídra Gambrinus ligy.

První fotbalové kroky však neudělal ve Viktorii, ale v Třemošné u Plzně. „To bylo kvůli dědovi, který tu hrával. Byl jsem tam ale jen půl roku. Hráli jsme přátelák proti základně Viktorky a já se líbil trenéru Sequensovi. Nabídl mi, abych přešel do Viktorie a já to udělal. Bylo mi šest let,“ vzpomíná na své fotbalové začátky David Limberský.

Jako většina odchovanců Viktorie jste prošel fotbalovými třídami na 33. základní škole ve Skvrňanech. Jak na léta fotbalového učení vzpomínáte?
Každý den jsem dojížděl ze Severního Předměstí do Skvrňan. Jezdili jsme často ve třech ještě s bratry Petrem a Martinem Knakalovými, kteří dnes hrají v Sokolově, respektive v Mostě. Měli jsme ve třídě dobrou partu a výborné fotbalisty.

Na škole působil také legedární mládežnický trenér Josef Žaloudek, ktrerý vychoval spoustu skvělých fotbalistů. Zažil jste jeho metody?
Chodil jsem na jeho dobrovolné tréninky, které začínaly ještě před vyučováním v sedm hodin. Musel jsem vstávat v půl šesté ráno, abych to stihl. Ale přiznám se, že se mi tak brzy vstávat nechtělo. Chodil jsem na dobrovolný trénink jen jednou v týdnu.

Váš ročník patřil v mládežnické kategorii ve Viktorce mezi ty nejsilnější. Vybavíte si největší úspěchy?
V žácích jsme například vyhráli prestižní celostátní turnaj v Přelouči, který byl považovám za mistrovství republiky. Ve finále jsme tehdy porazili Slavii. A ve starším dorostu jsme pod trenérem Michálkem získali v celostátní lize stříbrné medaile.

Trenér Michálek si vás také později vytáhl do ligového A mužstva…
To je pravda. Bylo to zimě v roce 2003, bylo mi devatenáct let. Prodělal jsem zimní přípravu a v týmu už zůstal. To bylo ještě ve druhé lize.

Kdy jste si zahrál za A tým poprvé mistrovský zápas?
Bylo to hned v prvním jarním kole v Chomutově. Začínal jsem na lavičce, ale Michalu Káníkovi se první poločas moc nevydařil, a trenér Michálek mě poslal ve druhé půli na hřiště na post levého záložníka. Nezklamal jsem a už jsem v sestavě zůstal. A v dalším kole doma přijelo do Plzně béčko Sparty a na stadion přišlo sedm tisíc diváků. Koukal jsem na to jako vrána a klepala se mi kolena.

Po půl roce v A mužstvu jste se radoval z postupu do první ligy a na konci roku 2003 jste zazářil na mistrovství světa do 20 let. Váš gól nůžkami proti Brazílii obletěl na televizních obrazovkách celý svět…
Šampionát byl pro mě nezapomenutelným zážitkem. Navíc reprezentaci do 20 let tehdy vedl trenér Vrba. Něměl jsem tušení, že se po létech znovu setkáme.

Vydařené účinkování na šampionátu vám vyneslo i první zahraniční angažmá v itaské Modeně. Jak na něj
s odstupem času vzpomínáte?
Dnes už se tomu jen usmívám. Tehdy jsem ale vůbec nevěděl, do čeho jdu. Cizí země, cizí jazyk, byl jsem poprvé v životě od rodičů a úplně sám. Nejkrutější byl první měsíc, než za mnou přijela přítelkyně. Potom už to bylo lepší, postupně jsem si zvykal.

V těžké konkurenci jste se pomalu začal prosazovat, dokonce jste nastoupil v pěti zápasech Serie A. Na který z nich nejraději vzpomínáte?
Na zápas s Lecce. Odehrál jsem skoro celý druhý poločas a druhý den o mně v novinách psali, že jsem byl nejlepším mužem zápasu. Bylo to pro mě obrovské povzbuzení. Bohužel po dalším kole vyhodili trenéra a od té doby to bylo špatné. Nový kouč mě ignoroval. Na prvním tréninku se s každým pozdravil, ale mě se zeptal, jak se jmenuji. V tu chvíli jsem věděl, že je konec.

V Modeně jste sice skončil, ale chybělo málo a v Itálii jste zůstal. Jak to tenkrát vlastně bylo?
Po odchodu z Modeny mě můj agent Zdeněk Nehoda domluvil testy v Udine. Měsíc jsme nabírali kondici v horách, odehrál jsem i několik přátelských utkání a třeba Palermu jsem vstřelil gól. Trenéru Spalettimu jsem se líbil, ale bohužel Udine mělo naplněnou kvótu pro cizince. Byl jsem s trenérem ve spojení a doufal, že někoho z cizinců prodají, třeba Jankulovského, a já budu moci zůstat. Bohužel se tak nestalo, a já se musel vrátit do Plzně.

Na konci léta se ještě ozval ukrajinský klub Šachťar Doněck, ale i z tohoto transferu nakonec sešlo. Víte proč?
Jednání probíhala poslední den přestupního termínu až do noci. Ztroskotala ale na tom, že Doněck mě chtěl na hostování, jenže můj agent, pan Nehoda, který byl zároveň i majitelem Viktorie, chtěl za mě peníze a požadoval přestup. Z toho sešlo a já se vrátil k trenéru Pulpitovi do druhé ligy. Byla to pro mě docela bolestivá rána.

Po půl roce v Plzni jste se ale vydal znovu do světa, tentokrát do anglického Tottenhamu. V Premiere League jste však nenastoupil a po půl roce v rezervě Tottenhamu jste byl zpátky v Plzni. Nelitujete s odstupem času svého odchodu do Anglie?
Ne, byla to další cenná zkušenost. A neberu to ani tak, že bych po sportovní stránce selhal. Týden jsem nejdříve v klubu trénoval, líbil jsem se a dostal půlroční smlouvu s opcí. Sotva jsem ji podepsal, přišlo dalších patnáct nových hráčů. V kádru bylo čtyřicet fotbalistů, z toho pětadvacet reprezentantů svých zemí. A v téhle konkurenci bylo v pozici hráče druhé české ligy opravdu velmi těžké uspět.

Přes to jste ale málem za Tottenham v Premiere League nastoupil. Můžete tu situaci trochu více přiblížit?
To bylo ještě předtím, než přišlo zmíněných patnáct nových fotbalistů. Trenér mi řekl, že nastoupím od začátku utkání na Manchesteru, ale bohužel se do zápasu nestačila vyřídit transferkarta a já nemohl hrát. Potom přišly posily a všechno bylo jinak.

Po návratu do Plzně jste pomohl Viktorii k návratu do první ligy a po příchodu kouče Bílka jste převzal kapitánskou pásku. Byl jste nejmladší kapitán v lize, je to tak?
Ano. A zůstal jím i poté, co trenéra Bílka po jeho odchodu do Sparty vystřídal na lavičce Viktorie trenér Levý. Moc jsem si jeho důvěry vážil a na tu sezonu vzpomínám rád, skončili jsme v lize na šestém místě.

Výborné výkony v dresu Viktorie vás katapultovaly do Sparty, kam si vás přivedl trenér Bílek. Jako spousta dalších talentovaných fotbalistů jste se ale na Letné neprosadil. V čem byla chyba?
Povedla se mi letní příprava a až na pár zápasů jsem odehrál celý podzim. Bohužel v zimě jsem měl těžké zranění kotníku a už se mi nepodařilo vrátit se do sestavy. Trenér Bílek mi oznámil, že v základu hrát nebudu, ale já mu řekl, že se o místo v sestavě poperu. Nastoupil jsem však asi jen třikrát jako střídající hráč a s tím jsem nebyl spokojen. A když mi zavolal tehdejší majitel Viktorie pan Kříž, rád jsem se vrátil do Plzně.

S vámi v létě 2008 přišli do Plzně i další hráči Sparty, Pavel Horváth, Milan Petržela, Jan Rezek či Dan Kolář. Začátek sezony vám ale pod trenérem Šilhavým nevyšel. Tušíte proč?
Když to řeknu hodně zjednodušeně, trenér Šilhavý z nás nedokázal vyždímat to, co se později podařilo trenéru Vrbovi.

Co jste říkal tomu, když jste se dozvěděl, že na lavičku Viktorie přichází právě trenér Vrba?
Byl jsem rád. Znal jsem ho z reprezentační dvacítky a pro mě to tím pádem nebyl neznámý trenér. Když přišel do Plzně, vzal si mě stranou a řekl mi, že mě zná a důvěřuje mi. Nic lepšího nemůže hráč od trenéra slyšet. Moc mně to pomohlo a mělo to pozitivní vliv na moje výkony.

V Plzni nyní prožíváte nejlepší léta své kariéry, Viktoria vede Gambrinus ligu a má nakročeno k největšímu úspěchu v historii klubu. Čemu současný stav přičítáte?
Tým je už třetí sezonu pohromadě, nikdo z klíčových hráčů za tu dobu neodešel. Trenér Vrba nám naordinoval způsob hry, který nám svědčí, a dokonale využil potenciál každého hráče v týmu. Je to náročný trenér, který preferuje útočný styl. Nikdy jsem od něj neslyšel, abychom jen nakopávali balony.

V žácích jste hrával v útoku, v dorostu a v mužích v záloze. Až trenér Levý vás přeškolil na obránce. Nestýská se vám někdy po postu záložníka nebo útočníka?
Už ne. V obraně jsem zaskočil poprvé pod trenérem Levým za vyloučeného spoluhráče a docela se mi tam dařilo. Trenér Levý si mě potom vzal stranou a přesvědčil mě, abych už v obraně zůstal. Já na to nejdřív neměl žádný názor, ale časem jsem mu dal za pravdu, byl to od něj chytrý tah. Jako obránce jsem se dostal dokonce i do reprezentace, což byl můj splněný sen. Poté, co jsem se neprosadil ve Spartě, už jsem ani nedoufal, že bych mohl někdy dres národního mužstva obléci.