Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Před třemi roky po dohodě v Plzni skončil a vrátil se do Mladé Boleslavi, hostoval i ve Viktorii Žižkov, kde však kvůli zranění ukončil kariéru.

Teď se šestatřicetiletý František Ševinský, kterého si fanoušci pamatují jako spolehlivého, důrazného obránce a skvělého hlavičkáře, na západ Čech vrací. Spolu s Radkem Schveinertem se ujal juniorky Viktorie.

V Mladé Boleslavi jste měl původně působit i po skončení kariéry. Proč k tomu nedošlo?
Ano, s vedením jsem měl ústní dohodu, že budu v klubu dál pokračovat, ale bohužel z toho nakonec sešlo, nějak to vyšumělo. Moc jsem to neprožíval, život takový někdy je, tak jsem po roce tříletou smlouvu sám ukončil. V každém případě to pro mne byla velká životní zkušenost.

Odešel jste na hostování do tehdy druholigové Viktorie Žižkov, kde jste ale po roce ukončil kariéru. Co se stalo?
Měl jsem velkou chuť Viktorce pomoci, ale přišla dvě zranění, hlavně natržený sval byl velkou komplikací. Moc jsem toho na Žižkově nenahrál a vinou přetrvávajících zranění jsem už neměl chuť ani motivaci pokračovat, tak jsem se rozhodl ukončit hráčskou kariéru.

Co bylo dál?
Dělal jsem sekretáře a sportovního ředitele v třetiligovém Vyšehradu a po postupu do druhé ligy jsem napůl s majitelem klubu začal trénovat A mužstvo. Potom jsme se ale pro názorové neshody dohodli vloni v září na ukončení spolupráce.

Potom vás oslovila Viktoria. Potěšilo vás, že si na vás bývalý klub vzpomněl?
Taková nabídka vždycky potěší, zvláště od tak velkého klubu, jakým Plzeň dnes je. Tréninkový proces i veškeré dění ve Viktorce má patřičný řád a je fajn být toho součástí.

Jaké to je vrátit se do klubu, kde jste prožil čtyři super roky?
Mé vzpomínky na Plzeň jsou jen pozitivní, já měl tu šanci prožít všechno od začátku, vyšlapat si tu cestu až na vrchol. Ti kluci, kteří přicházejí do Plzně nyní, už chodí do renomovaného klubu a mají samozřejmě i jinou kvalitu, než jsme měli my.

Jaké byly vaše první trenérské zkušenosti?
Na Vyšehradě jsem kromě áčka jako trenér zaskakoval všude, kde bylo třeba, včetně mládeže, protože v klubu jinak působili trenéři až po zaměstnání. Trenérsky jsem působil i doma v Říčanech. A také trénuji samozřejmě své dva syny, jedenáctiletého Adama a čtyřletého Štěpána (směje se).

Jaký cíl jste si v roli trenéra juniorky před sebe postavil?
Samozřejmě bychom rádi hráli v tabulce někde nahoře, kluky pak fotbal daleko více baví. Naším hlavním úkolem je připravit mladé hráče na přechod do dospělého fotbalu, aby se v něm dokázali prosadit a neztratili se v něm.

Jak moc důležité jsou pro vás v rozehrané sezoně zkušenosti a informace vašeho kolegy Radka Schveinerta, který u týmu působil už na podzim?
Hodně na něj spoléhám, chci se toho od něj co nejvíce dozvědět. Dobré je, že jsme si povahově podobní a jsme naladěni na stejnou vlnu.