Osobnost Deníku
Přečíst článek >

S fotbalem ale pětačtyřicetiletý kouč konktakt neztratil. „I když aktivně nyní netrénuji, neznamená to, že jsem fotbal vypustil. Naopak, teď mám více času a mohu se věnovat různým fotbalovým akcím, které jsem jako ligový trenér nestíhal,“ říká Vítězslav Lavička.

Jaké akce máte na mysli?
Třeba návštěvy různých turnajů. Uplynulou sobotu jsem navštívil v Plzni memoriál Josefa Žaloudka a hned druhý den v neděli jsem sledoval v Praze halový turnaj Víkend šampionů.

Na memoriál Josefa Žaloudka, trenéra, který výrazně ovlivnil nejen vaši fotbalovu kariéru, jezdíte skoro pravidelně…
Pravda je, že tu chybím málokdy. Když mám v tuhle dobu trochu času, vyrazím do Plzně. Je to pro mě příležitost nejen vidět talentované fotbalisty, ale také vzpomenout na Pepíka Žaloudka. Spojím to vždycky ještě s návštěvou hřbitova v Nýřanech, kde na jeho hrobu zapálím svíčku a symbolicky na něj vzpomenu.

Když se vysloví jeho jméno, co se vám v tu chvíli vybaví?
Svérázný, tvrdý a náročný trenér i člověk. A to jednak sám na sebe, ale i na druhé. Myslím si, že každý, kdo měl možnost pod ním pracovat, mně to potvrdí. Až s odstupem času jsme ocenili, co pro nás všechny udělal a jak se dokázal obětovat fotbalu.

Žijete s rodinou v Praze, ale nikdy jste se netajil svým vztahem k Plzeňsku. S jakými pocit se vracíte pokaždé do míst, kde máte své kořeny?
Vracím se s pocitem člověka, který tu něco prožil. Pocházím z Plas na severním Plzeňsku, v Plzni jsem začínal s fotbalem a vydal se odtud do Prahy. A samozřejmě se do těchto míst vracím rád. Do haly na Slovanech na memoriál Josefa Žaloudka jsem si odskočil z nedalekého Záluží, kde jsme u manželčiných rodičů slavili narozeniny mého tchána. Takže jsem spojil příjemné s užitečným. Vztah k plzeňskému regionu mám pořád, na tom se už nikdy nic nezmění.

V současné době aktivně netrénujete. Když právě není na obzoru žádná fotbalová akce, čemu věnujete svůj čas?
Tomu, na co v roli ligového trenéra čas nemám. Například rodině nebo cestování.

Prozradíte, kde a kdy jste byl na cestách naposledy?
Krátce před Vánoci jsem měl možnost vycestovat do Itálie. Byla to velmi zajímavá a poučná cesta.

Jak vás znám, měla vaše cesta určitě něco společného s fotbalem. Je to pravda?
Ano. Strávil jsem spolu se svým trenérským kolegou Milanem Zachem týden v předním evropském klubu Juventus Turín. Stáž mi domluvil fotbalista Juventusu Pavel Nedvěd.

Taková příležitost se českým trenérům hned tak nenaskytne. Co vás při týdenním pobytu ve slavném velkoklubu nejvíce zaujalo?
Těch zážitků je spousta. Jednak to pro mě bylo poučné, co se týká trenérské profese, ale také jsem měl příležitost se po čase setkat a popovídat si se svým kamarádem Pavlem Nedvědem.

Soustředila se vaše pozornost jen na A mužstvo Juventusu nebo zbyl čas i na další týmy?
Měl jsem tu výhodu, že jsem měl příležitost vidět nejen týdenní cyklus přípravy áčka Juventusu, ale i všech mládežnických týmů a nakouknout tak trochu pod pokličku italského velkoklubu.

Bydlel jste v domě Pavla Nedvěda?
Ne, bydleli jsme s kolegou v hotelu. Ale Pavel i jeho manželka Ivanka se chovali velice pohostinně a téměř každý den jsme u něj byli na návštěvě. Bylo to velmi příjemné. Samozřejmě jsme společně zavzpomínali i na historky spojené s trenérem Žaloudkem, jehož rukama jsme oba prošli.

Shledal jste nějaké zásadní rozdíly v přípravě mužstva italského velkoklubu a týmu české ligy?
Měli jmse možnost s kolegou Zachem zažít celý týdenní cyklus od pondělí do neděle, vrcholem byl nedělní zápas v Miláně s Interem. Musím říci, že nějaké velké rozdíly ve způsobu přípravy jsem neviděl. Ten největší rozdíl je samozřejmě v šířce a kvalitě hráčského kádru.

Říkal jste, že jste měl možnost vidět i přípravu mládežnických družstev. Co vás přitom nejvíce zaujalo?
Italský fotbal je známý tím, že si hodně zakládá na taktice, mládež nevyjímaje. A v Juventusu jsme měli příležitost to vidět na vlastní oči přímo v tréninku. Je to možná někdy i dril, který není příliš pro hráče záživný, ale určitě nese potom své ovoce. Výsledkem je, že mladí fotbalisté v Itálii přicházejí do mužstvev dospělých kvalitně připraveni po taktické stránce.

Jaký dojem ve vás zanechalo tréninkové středisko Juventusu?
Je poměrně nové. Jestli se nepletu, Vinovo, jak středisku říkají, stojí na okraji Turína teprve dva roky. K dispozici je tu spousta hřišť s přírodní i umělou trávou a veškerým zázemím včetně regenerace. A to nejen pro A tým Juventusu, ale i pro všechny mládežnické celky, od Primavery, což je něco jako u nás juniorka, až po ty nejmenší.

Měj jste možnost promluvit si s trenérem A týmu Ranierim?
Díky Pavlu Nedvědovi ano, ale více jsme komunikovali s trenéry mládeže.

Co pro vás bylo při stáži v Juventusu největším překvapením?
Pro mě výrazně jiné v porovnání s tím, co se praktikuje u nás, bylo, že tréninkové středisko Juventusu je uzavřený areál. Navíc ostře hlídaný ostrahou. A platí to nejen pro áčko, ale i pro přípravu mládeže. Do areálu se nedostane nikdo, ani rodiče. Svým způsobem je to dobrá věc, trenéry ani hráče při tréninku neruší komentáře rodičů. Ti předají v recepci své dítě pověřeným osobám a po tréninku si je tady nebo na určeném místě v centru města zase vyzvednou.

Vraťme se k vašemu trenérskému působení. Na podzim jste odmítl nabídku Brna, nechystáte se nyní do nějakého angažmá?
Pravda je, že už pomalu řeším, kam moje trenérské kroky povedou. Něco se objevilo, ale zatím je předčasné o tom mluvit konkrétně. Jediné, co k tomu teď mohu říci je, že do české ligy se mi příliš nechce.