Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Odchovanec sušického fotbalu prošel jako hráč první i druhou ligou v plzeňské Škodovce, Zlíně, Dukle, Příbrami nebo Českých Budějovicích. Trenérské ostruhy potom získával v Příbrami. Posílit tým trenérů Viktorie Plzeň přišel loni v létě a letos na jaře je jeho přáním se s dorostem U19 radovat z medaile. „Máme teď silný ročník a byla by škoda nemít na úspěšné tažení letošní sezonou medailovou památku,“ je přesvědčen trenér Krejčí.

Kapitán ze Sušice

Krejčí se narodil v Karviné. Když ale jeho otce, který pracoval jako horník, postihl úraz, celá rodina se přestěhovala na Sušicko. „Tady jsem začal chodit do třetí třídy na vesnickou základku, kde jsme měli výborného třídního učitele se vztahem ke sportu. Dal nám základy gymnastiky, atletiky i míčových her, takže když jsem ve čtvrté třídě začínal v Sušici s fotbalem, měl jsem na čem stavět,“ vzpomíná Krejčí. Jako každý kluk z malého města proháněl v zimě po rybníku puk, v létě fotbalový míč, nebo tenisový míček s raketou v ruce. „Byl jsem všestranný a to byl výborný základ pro fotbal,“ míní. Když s fotbalem začal, talent se brzy projevil. „Dost rychle jsem se dostal do okresních i krajských výběrů a nakonec i do reprezentace. Povedl se mi husarský kousek, když jsem byl kapitán nároďáku třináctiletých. Většina kluků byla z velkých klubů a do toho já ze Sušice,“ usmívá se.

Plzeň a Tábor

Talentovaného žáka si brzy všimla plzeňská Škodovka. „Ve třinácti letech mě oslovil trenér Žaloudek a já v osmé třídě přestupoval do Plzně. Tady jsem hrál poslední půlrok za žáky a pak v dorostu,“ rekapituluje Krejčí. A přiznává i problémy. „Ještě v Sušici jsem udělal přijímačky na gymnázium a pak jsem začal v Plzni chodit na gymnázium Odborářů. Jenže jsem ve škole dost hořel, nešlo mi to, a tak jsem k malé radosti rodičů přešel na učební obor mechanik-opravář. Vyučil jsem se a přišla vojna.“ Nadějný fotbalista šel na výběr do Tábora, který hrál špičku druhé ligy. „Bylo ale hodně těžké se prosadit. První rok jsem hrál hlavně divizi v Jindřichově Hradci, která byla rezervou Tábora a trénoval jsem v Táboře pod koučem Dejmalem. Druhý rok jsem odehrál v Písku a na konci sezony jsem měl tři nabídky na druholigové angažmá. A protože se ozvala i Plzeň, která právě sestoupila do druhé ligy, zvolil jsem plzeňské áčko.“

Postup do ligy

V Plzni strávil Karel Krejčí čtyři roky. „První rok to bylo složité. V druhé lize byla tenkrát povinná místa pro mladíky, tady ale hrál Pavel Nedvěd. Já tedy nastupoval za juniorku a byl jsem rád, že jsem mohl trénovat se zkušenými kluky z áčka, třeba Paulem, Homolou, nebo Kovačičem. Za A-tým jsem nastoupil asi v osmi zápasech, zkušeností jsem ale nasbíral dost,“ vzpomíná. Jenže Plzni se vytoužený postup nepovedl. Nastala tedy obměna kádru a Krejčí tím dostal na druholigovém trávníku mnohem více prostoru. „V té době jsem bydlel na ubytovně s Romanem Vonáškem,“ doplňuje Krejčí a dodává, že definitivní zlom přišel třetí rok plzeňského angažmá. „To jsem se prosadil do základu. A čtvrtý rok jsme za trenéra Michálka konečně postoupili. Dělila se liga a nahoru šlo šest mužstev,“ vrací se o patnáct let zpět.

Z Plzně do Zlína

Krejčí chtěl zůstat v Plzni, nedomluvil se tu ale na angažmá. „Musel jsem brát v potaz i mimofotbalové věci. Bydleli jsme tenkrát s manželkou a ročním synem v garsonce, což nebylo optimální.“ Využil tedy nabídku Zlína a odešel na Moravu. „Ve Zlíně tenkrát vládla obrovská euforie, protože postoupili do ligy po dvaadvaceti letech. Fajn také bylo, že v průběhu přípravy se vrátil z Řecka do Zlína Jirka Krbeček. Pamatuju si, že jeho synové Tomáš a Lukáš právě tady začínali hrát fotbal.“ Zlínské angažmá Krejčí ukončil po dvou letech. „Ozval se pan Starka, že buduje FC Příbram a chce mít perspektivní mančaft. Příbram hrála druhou ligu a cílem bylo jít nahoru. Kádr byl opravdu plný zvučných jmen, ale postup se nám nepovedl,“ vypráví Karel Krejčí. Starka tehdy Příbram sfúzoval s třetiligovou pražskou Duklou a cíl zůstal stejný - na Julisce vykopat ligu. „Tato sezona pak byla jedna z mých nejpovedenějších. Začínali hrát třeba Papoušek nebo Koloušek, do toho jsme měli v týmu zkušené Jeslínka nebo Janů. Druhou ligu jsme vyhráli s obrovským náskokem. K tomu jsme hráli ještě finále poháru a podlehli až ve finále v prodloužení Slávii. Na to budu vzpomínat až do smrti,“ je si jist trenér Karel Krejčí. Pro toho nebyla špatná ani následující sezona. „Ligu jsme hráli v Příbrami pod začínajícím koučem Karlem Jarolímem. Chodilo hodně lidí. Na Spartu nebo Slavii deset tisíc, na ostatní osm nebo devět. Byl jsem kapitánem a v Příbrami jsem s rodinou bydlel.“

Budějovická anabáze

Krejčího další kroky pak vedly do Českých Budějovic. „Jihočeši spadli do druhé ligy a trenér Tobiáš měl za úkol rychlý návrat. Ten se podařil, pro mě ale byla osudová jiná událost. Potrhal jsem si křížové vazy v koleni a třičtvrtě roku jsem marodil. A právě, když jsem ležel v nemocnici a došlo mi, že koleno už nikdy nemusí být stoprocentní, mně došlo, že u fotbalu chci zůstat, i když třeba už v jiné roli. Začal jsem si dělat trenérskou licenci a působil jsem potom v Českých Budějovicích jako hrající asistent u juniorky,“

Příbramské začátky

Jako trenér se Krejčí vrátil do Příbrami. „Pan Kotrba mi nabídl post šéftrenéra mládeže, také jsem trénoval A-dorost. Dnes jsem i trochu hrdý na to, kdy vidím, že Příbram vychovává kvalitní fotbalisty a já jsem u prvopočátků mohl být u toho,“ vyznává se. A právě tady, vedle koučů Csaplára a Kotrby, se Krejčí rozhodl myslet v trenéřině až na mety nejvyšší. „Přihlásil jsem se na profilicenci v Olomouci, a také jsem ji získal. Příbrami jsem vděčný, že mi dala možnost působit pět sezon u mládeže, protože si myslím, že každý trenér by měl mládeží projít. Já se pak navíc dostal i jako asistent Tobiáše a později Kotrby k ligovému áčku a jako hlavní kouč jsem vedl i juniorku, takže jsem si vyzkoušel všechno, co jsem mohl.“ Příbramské trenérské angažmá Karla Krejčího skončilo loni v létě. „Byl jsem v Příbrami sedm let a už jsem cítil, že by to pomalu chtělo změnu. Když mě pak kontaktoval majitel Viktorie Plzeň, neváhal jsem. A rozhodně nelituju. Nešel jsem do neznáma a teď po nějaké době můžu říct, že se tu pracuje výborně na profesionální úrovni. Dorosty se podařilo obsadit trenéry naladěnými na stejnou notu, spolupráce funguje a jsou vidět výsledky.“

Osudový kouč? Zdeněk Michálek!

Kouč staršího dorostu Plzně poznal za svou hráčskou i trenérskou kariéru spoustu trenérů. Na koho vzpomíná nejvíc? „Každý měl něco do sebe,“ zamýšlí se. „Ale kdybych měl jmenovat jednoho, asi bych vybral Zdeňka Michálka. Ten byl pro mě v kariéře ten nejpodstatnější. Tady v Plzni mi dal šanci a dostal mě tam, kde jsem pak byl. Ale byli i další, například Škorpil, velký psycholog, nebo stratégové Tobiáš s Jarolímem….jsem prostě rád, že jsem spoustu trenérů poznal.“ I proto má Krejčí jasno v tom, co je pro trenéra nejpodstatnější. „Trenér musí rozpoznat, s jakým kádrem pracuje. Každý hráč je jiný a na každého platí něco jiného. Na někoho je třeba použít metodu cukru, na jiného bič. A v tom je podle mého největší umění trenéra,“ míní. A Karel Krejčí to i přes svůj mladý věk ovládá. Se starším dorostem usiluje v celostátní lize o nejvyšší příčky. Přesto zůstává skromný. „Práce s mládeží je specifická. Hodně záleží na tom, jak se povede ten který ročník. Tenhle ročník staršího dorostu je dobrý, je v něm řada individualit, které ale zároveň dokážou hrát pro tým. Já měl kluky v přípravě čtyři týdny a podařilo se to nějak dát dohromady. Už když jsem ale přicházel, vědělo se, že tihle kluci jsou dobří. Teď už nemůžeme mít jiné cíle, než je medaile. Ta snad bude památkou na tuhle sezonu, na kterou určitě všichni budeme dlouho vzpomínat.

Práce a pokora

Podle trenéra staršího dorostu má řada mladých hráčů předpoklady prosadit se ve velkém fotbale. „Někteří už se prosazují teď. Lecjaks hraje solidně v osmnácti ligu, další nastupují za třetiligovou juniorku. Tu možnost fotbalem se živit kluci mají. Musí ale makat a být pokorní,“ upozorňuje kouč. A jak to podle něj bude s plzeňským mládežnickým fotbalem dál? „Je dobře,že se tu zprofesionalizovali trenéři, máme i skauta Vasila Feduně. To je dobrý základ. Některé ročníky, třeba 90 a 91, ale tak silné nejsou. Dobře se jeví 92, ročníky 93 a 94 musíme vhodně doplnit a také budou dobré. Nesmíme tedy usnout na vavřínech, protože už příští sezonu můžeme mít trošku problém. Všechno jde ale řešit. Především je nutné hráčské kádry neustále doplňovat a zkvalitňovat,“ říká Karel Krejčí.

Oporou je rodina

Devětatřicetiletý kouč, který žije v Příbrami, přiznává, že bez pochopení a maximální vstřícnosti rodiny, manželky Dagmar, syna Karla a dcery Dominiky, by tuto časově náročnou práci vykonávat nemohl. „Manželka ani děti to se mnou nemají lehké. Nebýt jejich pochopení, nemohl bych fotbalu věnovat tolik času. Vždyť jsem neustále někde na fotbalech, ať v Plzni, či někde jinde, třeba na sledování soupeřů,“ říká. „O to více se snažím svůj volný čas věnovat rodině a takové chvíle jsou pro mě vždy velmi příjemné. Pokud tedy opravdu má někdo velkou zásluhu na mojí práci, pak je to bezesporu moje rodina,“ nachází Karel Krejčí slova chvály pro své nejbližší.

Karel Krejčí: Narozen: 20. 12. 1968. Hráčská kariéra: TJ Sušice (1978–86), Škoda Plzeň (1986– 87), VTJ Jindřichův Hradec (VTJ Písek 1987–89). Škoda Plzeň/Viktoria Plzeň (1989–93), FC Svit Zlín (1993–95), FC Příbram / Dukla Praha (1995–1998), SK České Budějovice (1998– 2000). Trenérská kariéra: FC Příbram (přípravka 1997–98), SK České Budějovice (přípravka, as. trenéra B mužů) 1998–2000, FK Marila Příbram ( dorost, muži B, as. trenéra A muži, hlavní trenér SCM, šéftrenér mládeže – 2000 2007), FC Viktoria Plzeň (šéftrenér mládeře – 2007).