Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Na hřišti byl osobností s přirozenou autoritou. A na tom se nic nezměnilo ani od chvíle, kdy Pavel Horváth v mužstvu Viktorie Plzeň převzal roli asistenta trenéra. „Můj vztah s hráči hráči je stejný, i když už s nimi nemohu chodit po zápase na večeře," říká Pavel Horváth.

Jaká byla podzimní část sezony ve vašich očích?
Nepostoupili jsme do Ligy mistrů, což byl jeden z cílů před sezonou. Na druhou stranu je dobře, že jsme hráli skupinu Evropské ligy. Zejména pro mladé začínající hráče je přínosem, když mohou takové zápasy hrát, posouvají je dál. Co se týká herního projevu, na začátku či uprostřed sezony nebyly naše výkony ideální. Posledních čtyři pět zápasů se mi ale líbilo. Vedeme ligu, chceme se co nejlépe připravit na jaro a dotáhnout to k dalšímu titulu.

Nemrzí vás, že na konci podzimní sezony jste měli výbornou formu, ale nemohli jste odehrát poslední ligový zápas v Praze s Bohemians?
Je to škoda. To, co se stalo na Bohemce, by se stávat nemělo. Vyrojila se spousta spekulací, ale já na tom hřišti také byl. Když jsme do Ďolíčku přijeli, tak jsem si hodinu a tři čtvrtě před utkáním myslel, že by se dalo hrát, ale když jsme se pak pětačtyřicet minut před začátkem proběhli po hřišti, připadal jsem si jak na ledě a hrozilo nebezpečí zranění. Byla to jednoznačná chyba pořadatele.

K postupu ze skupiny Evropské ligy vám chybělo málo. Který zápas rozhodl o tom, že se to nepodařilo?
Mohli jsme jít dál, skupina byl dost zamotaná. Nezvládli jsme domácí zápas s Astrou, ale klíčové bylo utkání se stejným soupeřem v Rumunsku. Kdybychom dali vítězný gól, postoupili bychom. Před tím, co pak kluci předvedli v posledním zápase doma s Austrií Vídeň, musím smeknout. Otočit zápas v desíti z 0:2 na 3:2, to vejde do historie. Utkání mě natolik vtáhlo do děje, že jsem chvílemi zapomněl, že už nehraji.

V mužstvu je velká konkurence ofenzivních hráčů a na každého se v sestavě nedostalo, zvláště poté, co jste přešli na hru s jedním útočníkem. Jak složité je udržet motivaci hráčů, kteří nehrají?
To se týkalo hlavně Marka Bakoše a Michala Ďuriše, kteří ale takovou situaci zvládli absolutně profesionálně. Jestli jsem v tomto ohledu někdy na tréninku zaznamenal jejich špatnou náladu, tak to bylo pokaždé spíše tak, že se zlobili sami na sebe, že se jim právě nedaří. Chvíle, kdy vypadnete ze sestavy, je určitě nepříjemná, každý to snáší jinak. Klobouk dolů před tím, jak to oba na podzim snášeli. Myslím, že ukázali, proč jsou v tomto mužstvu tak dlouho a proč je fanoušci mají tolik rádi.

Jak hráči snášejí, že po zápase se nerozjedou domů, ale celý tým přespí na hotelu?
Ti mladší nad tím tolik nepřemýšlejí, málokdo z nich má rodinu a je jim vlastně jedno, kde přespí a jestli si ten svůj playstation rozbalí na hotelovém pokoji nebo doma. Když se pak z pohárových zápasů v Hlučíně či Opavy nebo z ligového utkání na Slovácku vrátíte ve dvě ráno, tak je hráčům jedno, jestli skončí v hotelové posteli nebo u sebe doma. Myslím, že je to od vedení klubu logický krok k tomu, aby hráči měli veškeré podmínky, aby mohli být stoprocentně připraveni.

V roli asistenta trenéra působíte a už druhou sezonu. Je v něčem jiná než ta první?
Je. Mám už licenci A (směje se). Teď vážně – s příchodem Romana Pivarníka jsem zase získal spoustu dalších informací, pro mě je to velká škola. Moje pozice v realizačním týmu je jasná, není třeba se někam posouvat a nebo naopak někam ustupovat. Dostávám prostor, kde mohu něco říci před zápasem a poločase a pokud to cítím, tak i při zápase.

Jaké bylo sžívání s trenérem Pivarníkem?
S Romanem jsme se sešli ještě před sezonou, kdy už bylo jasné, že jde do Plzně. Měli jsme asi dvouhodinové sezení u kávy a bavili se o mých názorech na fotbal a dalších věcech. On se pak rozhodl, že si mne u mužstva nechá – patrně jsem na něj zapůsobil (směje se). Věřím, že toho nelituje. Sžívání s ním nebylo složité, on má takovou povahu, že se také rád zasměje. Po fotbalové stránce je pro mne práce s ním posunem vpřed.

Změnil se nějak váš vztah s hráči poté, co jste se usedl na trenérskou lavičku?
S těmi staršími mám vztah pořád stejný, i když už s nimi nemohu chodit po zápase na večeře nebo týmové akce. S těmi mladšími nemám problém s tím, že mi dvacetiletý kluk tyká – nevidím důvod, proč by měl vykat, když jsem s ním nebo proti němu hrál. Pokud je to třeba, dovedu zvýšit hlas, a nebo když něco cítím jinak, nemám problém si popovídat mezi čtyřma očima.

Jak jste viděl vzestup formy Michaela Krmenčíka?
On chtěl na začátku sezony odejít, padaly hlasy pro a proti. Nakonec tady zůstal a prosadil se. To je prostě fotbal – dostal šanci a začal dávat góly. Předpoklady má veliké, ale teď bude důležité ohlídat ho, aby nevyletěl někam, kam to nikdo z nás nechceme. To, že se dostal až do reprezentace, je něco, co ho může povzbudit, ale my všichni kolem se musíme postarat, aby to nebylo naposledy. Realizační tým i vedení klubu je takové, že pokud by něco takového mohlo nastat, tak ho někdo rychle vrátí na zem. Zatím to však nebylo potřeba.

Příliš se nevěřilo Martinu Zemanovi, ale on všechny překvapil. Čím si vysvětluje jeho výborné výkony?
Přiznám se, že i pro mě to bylo překvapení. Už jednou v Plzni byl, neprosadil se, pak jsem ho dva roky neviděl. Musím říci, že teď se vrátil někdo jiný. Spoustu věcí si srovnal v hlavě, přišel ve velkém stylu a na hřišti je to také vidět.